Louky znovu rozkvetou

SS - Schutzstaffel a druhá světová válka. SS - "Signore, sì!" a první světová válka v armádě státu dohody, té prý demokratické straně konfliktu. Bezpráví a bezmoc totiž nepatří jen k vysloveně kriminálním armádám jako byla SS, ale i k každé jiné. A ono italské "Ano, pane!" je toho krásným důkazem. Z filmového hlediska nejvíce zaujme, jak Olmi k umocnění sdělení, že největším nepřítelem vojáka není nepřítel z druhé strany zákopu, ale jeho vlastní armáda (resp. armáda jako taková), nenechá Rakušany vůbec vstoupit na plátno. Navíc, nelidskost armádní mašinérie se projevuje navzdory tomu, že každá jednotlivá postava, a to včetně oficírů, jsou normální lidské bytosti (problém armádní hierarchie se z ideologických důvodů, zvláště v anglosaských zemích, personalizuje a vyobrazuje jako prohřešky konkrétních lidí). Díky tomu divák vidí, že je to právě armáda a válka jako taková, která může za utrpení lidí na plátně. (05.11.2014)

Olmiho novinka mi trochu pripomina jeden z jeho predchozich filmu Il Mestiere delle armi. I tam jsme sledovali zimni utrapy vojska (tam v 16. stoleti, tady za prvni svetove valky). Mestiere ale byl stylove cistsi a mel absurdni pointu. To ale neznamena, ze by Torneranno i prati nebyl skvely film. Osobne ocenuji jakesi ztiseni v kontrastu s hlukem valky, detaily s liskou a "zlatym" modrinem i uveritelnost kazdodennosti i ostry nazor. Uveritelnost a drobne detaily byly ostatne vzdy Olmiho poznavaci znackou. (05.11.2014)

Přesně sto let po vypuknutí první světové války točí třiaosmdesátiletý Olmi jeden ze svých nejlepších filmů - podle vzpomínek svého otce, který tam bojoval. S pokorou a přímostí, která v dnešní kinematografii nemá obdoby, vlastně docela tiše divákům vyjevuje svůj děs z představy, že svět zachvátí podobná válka potřetí. Naprosto fascinující práce se zvukem a principem zcizování, pro (spoiler) mrazivý efekt použití reálných záběrů z bojišť v závěru filmu. Mistrovská suverenita tvůrce, od kterého nikdo už pěkných pár let nic moc nečekal. Zjevení, které se nezatěžuje nějakým lpěním na technické dokonalosti v rovinách, které nejsou podstatné. (05.11.2014)

Vyprávění z ohniska válečných akcí, které s rezignací na silný osobní příběh hrdiny předvádí válku za použití mocných audiovizuálních prostředků jako běsnění nadosobních sil, do jejichž víru je člověk vržen bez naděje ovlivnit další průběh nějakým osobním hrdinstvím. To vše zasazené do mrazivě malebných scenérií, kontrastujících s událostmi, které v nich probíhají. Do jednoho zákopu úzce lokálně zasazený děj s obrovským přesahem, osobní Olmiho poselství, které není žánrovým filmem ale varováním před stále aktuální hrozbou válek s pochybnými až absurdními cíli. Smekám. Mimořádně ♫ citlivá hudba. (K dokonalosti viz Vitex) 4-5* (16.11.2014)

Žádného Olmiho příznivce nepřekvapí, že režisér se ani na stará kolena nehrne vstříc plnému kinosálu. Ve "Vrátí se louky", filmu obsahem odkazujícím k Bernardovým "Dřevěným křížům", formou snad k Malickově "Tenké červené čáře", zas jednou staví na světonázoru humanisty, tvůrčí prostotě a pokoře, zkušené práci s atmosférou, psychologií a realistickým detailem ; z války a nočních zasněžených hor tvaruje bezdějovou báseň v obrazech a zvucích. Poslání je - jak jinak - čiré a nadčasové : jedny válka smete, do zbylých se otiskne ; a ze všeho nejtěžší je odpustit. (28.05.2016)