Výslech

Film, na který jsem chtěla jít a zároveň se trochu bála. Nakonec jsem zůstala přikovaná do sedadla a nedokázala se odtrhnout. Neřešila jsem, zda se mohly v 50. letech zpívat na oslavách VŘSR kuplety či ne. Film nemusí přesně odpovídat historickým faktům. Tady se v úvodní scéně povedlo ukázat, jaké umění hlavní hrdinka provozuje i co se líbí dělnické třídě. Že nejde o nějakou povětrnou rajdu ukazují následující scény. Ta svůdně se kroutící koketka, co "to má ráda" se nám překvapivě mění před očima. K úžasu svých vyslýchajících zůstává pevná, nedá se zmanipulovat, odolává všem psychickým i fyzickým tlakům. Co je od řady uživatelů považované za laciné lovestory, které příběh snižuje, má svou logiku a staví to příběh do úplně jiné roviny. S kým asi mohly otěhotnět vězenkyně, které měly zakázané návštěvy?! Jedině se zaměstnanci věznice! A nemuselo jít zdaleka jen o znásilnění. Právě tohle nemohlo v příběhu chybět!! Tady se ukazuje síla charakteru hlavní hrdinky (neprozradí, kdo to byl), a mnohonásobně zvětšuje její muka (porod v necitlivém prostředí, následné odebrání dítěte). Přichází o svou jedinou záštitu. Chci poukázat na velice vzláštní vztah mezi vězenkyní a dozorcem. Obdiv a respekt přechází v lásku ze strany muže. Potřeba něhy a nedostatek blízkosti, oslabení, únava zcela logicky vedou k touze po obětí, spočinutí ze strany ženy. Nemůže ale vyrůst vztah, tomu brání okolnosti. Díky této situaci ale odhalujeme dalšího skrytého hrdinu v samém závěru - manžela. Láska k manželce ho dovedla až do sirotčince, aby uznal za vlastní dítě, o kterém věděl, že nemůže být jeho a muselo mu být jasné, za jakých okolností došlo k početí. Z tohoto úhlu pohledu pro mne zůstává Výslech filmem zcela ojedinělým a nezapomenutelným. (01.06.2014)

Syrová obžaloba komunistické paranoie 50. let. Kabaretní začátek vůbec nenapovídá jakým směrem se polský trezorový film bude ubírat. Sotva se však hlavní hrdinka, na první pohled afektovaná káča, dostává do komunistického vězení a ochutná praktiky vlády lidu v praxi, divák velmi rychle pochopí, že se ocitá na půdě nemilosrdného dramatu. Bavila mne osobnost zpočátku nesympatické Toni Diwisz, která procházejíc peklem, nachází v sobě neuvěřitelnou vnitřní sílu k "souboji" se sadistickými vyšetřovateli a brutálními výslechovými metodami. Uvěřitelné a zdrcující představení je v závěru nepochopitelně vyhozeno z okna nepravděpodobným vývojem situace, ale na přehodnocení už mi nezbyla síla. Vyčerpávající pětka. Filmová Výzva 2015 od kajda.l (28.08.2015)

1982 ? Hmm, tak tomu říkám odvaha, ale Polákům nikdy nechyběli koule na rozdil od nás. Nedivalo se mě na to dobře, jednak mám alergii na násilně agresivní chování vůči ženám a jednak mám alergi na komunistickej povl a tady se mě obého dostávalo v míře vrchovaté. Nic to však nemění na faktu, že jedná o vrcholné psychologické dílo, kterýmu vévodí nadpozemský herecký výkon Krystyny Janda. Trošičku jsem měl problém ze závrečnou částí, ale ví bůh co všechno se za tý zkurevný doby skutečně odehrálo. (28.08.2016)

První dvě třetiny jsou vynikající, a to až do scény "popravy", kde celý vývoj hlavní postavy z požitkářky k silné hrdince vyvrcholí a dál už ji zřejmě nelze dál rozvíjet. Vše poté je jak z hodně blbého harlekýnového románu, dokonce bych řekl v rozporu se vším, co bylo řečeno/ukázáno předtím. Extrémní ironie některých dialogů nutí ke "kafkovskému" smíchu nad absurditou systému... ___ To si ale zřejmě nemyslí každý, takže jsem za svůj - podle mě zcela na místě - smích (nikoli výsměch) málem dostal po filmu od jednoho "spravedlivě rozhořčeného" pána před držku - prý bych si to zasloužil stejně, jako se to dělo postavám v tom filmu. Takže vlastně nevím, proč jsem ho urazil, protože přes držku tam dávali jen dozorci. :) (13.04.2010)

Tenhle film jsem kdysi, více než patnáct let zpátky, viděla ve filmovém klubu v Olomouci a zůstala jsem z něj úplně perplex, pravda, ještě mládě, ale zaryl se do mě tehdy tak, že jsem na jeho působivost už nikdy nezapomněla - jméno autora ani snímku jsem si v paměti nepodržela, jen ten silný prožitek, a doteď po něm marně pátrala. Až nyní jsem ho rozeznala v programu 3kino 2019, tzv. Festivalu středoevropského filmu, který se ale jeví spíš jako historizující polské filmové defilé s přicmrndávkou z Česka a Slovenska. Nešť, jsem ráda, že záhada je rozřešena. Znovu se na něj jít podívat sílu ani motivaci neshledám, stejně jako bych podruhé nešla na Krátký film o zabíjení, takže o jeho filmových kvalitách nemůžu popravdě říct nic, tehdy jsem z toho ještě neměla rozum, chybělo mi veškeré srovnání, rozhled i odstup a ráda věřím, že zdejší komentáře vyhmatávají slabiny právem, ale něco věrohodně silného v tom bylo, protože když se dnes řekne polský film, tak kromě stejnojmenného českého podvratného snímku mi na mysli vytanou regulérně tyhle dva, a pak opravdu dobrého dlouho nic, jen řada větších či menších přepjatě patetických zklamání. (10.10.2019)