Café society

Objektivně je posledního Woodyho kousek tak na 3 a půl hvězdičky. Určitě se mi líbil o chlup více než Kouzlo měsíčního svitu či Iracionální muž. Důvodem, proč dávám 4 může být mé současné pozitivní naladění a fakt, že zrovna v den promítání jsem se dostal do takové nostalgicko-sentimentální nálady, kterou umocnil ještě poslech CD duet Brada Mehldaua a Joshui Redmana - Nearness. Pohroužen tedy do Carmichaelovy Nearness of you (skladby, která zazněla v nejednom Woodyho filmu) a se sklenicí vína v ruce jsem se uvelebil na pohovce a pustil si posledního Woodyho. A přesně to, co jsem celý ten večer cítil ve vzduchu mi Woody zprostředkoval v barvách a na obrazovce. Nostalgii po dávno zašlých časech, hudbu, která se už téměř nehraje a herce, kteří si hýčkají své role. Jasně, Woodyho kulometná palba ostrovtipu spíš už jen tu a tam zableskne, příběh je tuctový a předvídatelný. To ale nic nemění na tom, že tak sugestivně vykouzlit atmosféru zlatého plátna a přivodit mi na tváři přitroublý úsměv už umí snad jenom on. Dostal jsem tedy přesně to, co jsem čekal. Ta půlhvězdička navíc je za zasněný konec, který naznačuje, že ne vždycky se nám podaří ukořistit to, co je nám nejdražší. Ale možná je to dobře. Jinak bychom neměli po čem toužit. (PS: A Eisenberg byl vynikající.) (10.03.2017)

Čarovná atmoška prostredia Zlatého Hollywoodu a rozohranie milostnej schémy sľubujú viacej, než čo film v druhom akte ponúkne: kĺbko milostného klišé a zbytočnú sekundárnu príbehovú líniu s bratom gangstrom. Eisenberg a Carell super, Stewartka mi tam moc nesedela a Blake Lively by si zaslúžila viacej priestoru, hoci by rozvinutie jej postavy zrejme vnieslo do filmu ěste viacej klišé. A pocitovo je film dlhší, než v skutočnosti. Unavený Woody. Dve a pol hviezdy. (22.09.2016)

„Where’s character? Where’s loyalty?“ Otec hlavního hrdiny se ptá správně. Vícerozměrné postavy s osobností, které by se vůči sobě chovaly loajálně, v novém filmu Woodyho Allena nenajdete. Marně v něm budete pátrat také po humoru (pár úsměvných replik jen recykluje, co jsme u Allena slyšeli dříve ve vtipnější verzi), kompoziční motivaci řady scén (třeba hned té úvodní s prostitutkou), typově vhodně obsazených hercích (do 30. let se jakž takž hodí pouze Steve Carell s pěšinkou), smysluplném zapojení vševědoucího vypravěče (vážně je třeba popisovat úplně všechno, i krásu východu slunce, který právě vidíme?), náznaku, že zápletka odněkud někam směřuje (ve skutečnosti by příběh mohl cyklicky pokračovat, dokud by postavy nezestárly a nezemřely) nebo po důvodu, proč se příběh odehrává v éře klasického Hollywoodu. Tedy po jiném důvodu než je ten, že Woody má tuhle dobu zkrátka rád a dokud někdo nepostaví stroj času, bude se do ní moci vracet jedině prostřednictvím filmů. Láska k zachycenému období a prostředí, nikoli potřeba odvyprávět poutavý příběh a sdělit neotřelou myšlenku, byla zřejmě hlavní (možná dokonce jedinou) pohnutkou k natočení Café Society. Díky kameře (Vittorio Storaro) vypadá film nádherně. Přemíra světla a zlatavý nádech dodávají záběrům nadpřirozený půvab a je zřejmé, že jsme ve světě, kde vznikají sny. Zalidněte tento svět postavami, které neustále žvaní o slavných hercích, herečkách a režisérech (a žvaní jen proto, aby se nemlčelo – pointa a hlavní smysl těchto dialogů spočívá pouze v tom, že slyšíme známé jméno), přidejte jazzový soundtrack a máte film. Vlastně ne, ještě je potřeba alespoň lehce propojit jednotlivé scény tou nejtuctovější romancí pod sluncem, i když vám na aktérech této romance ve skutečnosti vůbec nezáleží a spíše vám překážejí v tom, abyste se mohli kochat dobovými kostýmy, architekturou a dekoracemi (podle čehož jsou hlavní role napsané – dvě samolibé figurky, definované jen tím, že chtějí k filmu a nedokážou učinit samostatné dospělé rozhodnutí). Café Society je tak duchamorným případem totální režisérské a scenáristické laxnosti, že nebýt vyšších produkčních hodnot a pár známých herců, domnívám se, že jde o první filmový pokus ne moc dobrého spisovatele, který nechápe, že vyprávět obrazy není totéž, jako vyprávět slovy. Bráno z té lepší stránky, výrazně teď stoupla pravděpodobnost, že Allenův první seriál (Crisis in Six Scenes) bude mnohem zábavnější než jeho (zatím) poslední film. Jde ale o útěchu srovnatelně nanicovatou jako celé Café Society. 40% (22.09.2016)

"Vezmeš si mě nebo strýčka Phila?" Vždyť Vonnie zůstane v rodině tak jako tak, takže je to asi jedno. Zejména mně to bylo jedno. Prostě jsem viděl jeden vztahový trojúhelníček, okořeněný špetkou hollywoodské filmové slávy, politické korupce a střílením do hlav. To mě asi bavilo nejvíc, když někdo někam někam přišel, beze slova někoho střelil do hlavy a zase v klidu odešel. To ostatní jsem vnímal spíše jako navoněnou nudu, která se tvářila stylově, ale mě příliš nepřesvědčila. (03.01.2018)

Woody je jednoznačně vyprošťovák depresí a špatné nálady, měli by mu to patentovat :-) Já vím, že mele v jednom kuse a nenechá druhého pomalu nadechnout, ale když to plní u diváků svůj účel, tak proč ne? Jasně, že to neplatí pro jeho nefandílky. Tohle retro bylo prima hlavně kvůli sympaťákovi Eisenbergovi, reinkarnace Woodyho, hrál to přirozeně a na jedničku s hvězdičkou, tedy za mě s pěti. (29.09.2016)