Jarní povětří

"Nic nemilujeme tak, jako vlastní představy o tom druhém…." Tento Helgeho film o ideálech mládí a ztrátě iluzí je skvěle vystaven a má výborně napsané dialogy. Hodně zajímavá je postava tatínka hlavní hrdinky Jany postavená po většinu času na typickém ("jen tak jako by mimoděk") herectví Karla Högera. Ten jeho suchý humor a cynické intelektuální hlášky to je vážně něco („Myšlení není v kurzu…“ „Člověk nežije tak dlouho, aby si mohl dělat nějaké morální exhibice...“ "To čemu se dnes říká charakter, to strašně podražilo, to je luxus…")... Každopádně žít s takovýto tatínkem, to muselo být pro idealistku Janu čím dál složitější. Hodně silná je scéna, kdy dotyčná sedí na stranické schůzi, a poslouchá, jak její tatínek mluví o svých důvodech pro vstup do strany, o kterých přitom ona dobře ví, že jsou to všechny lži a fráze. Jen ona ví, že on tam přeci "nepatří". Nebo že by ona "nepatřila" do světa svých rodičů? Onen závěr o nalezení sebe sama je vskutku silnej. (17.04.2022)

V zložitej dobe sa najlepšie ukáže charakter človeka. Ale čo je to charakter? Myslím, že tento film je aj dosť o prioritách. Ani jednej ani druhej strane nemožno nič vyčítať. Na jednej strane totiž stálo osobné presvedčenie a na strane druhej chleba a prežitie. Aj na jedno aj na druhé má človek nárok. Film, ktorý dá veľa podnetov na zamyslenie. Slušný nadpriemer. 80/100 (22.06.2020)

Výborně vystavěný příběh o ideálech, ztrátě iluzí, zklamání a nalezení sebe sama. Příběh, který vznikl v určité době a určitou dobu také zobrazuje. Z toho důvodu bych o něm ani neřekla, že se jedná o příběh vyloženě propagandisticky laděný. Ta kulisa tu sice je, ale jen jako pozadí. V popředí se odehrává silný příběh, můžeme si o Janu Otčenáškovi myslet cokoliv, ale tohle tento pan spisovatel uměl. Jednoznačně pozitivně tu totiž nevyznívá ani "čistý", zcela pro věc zapálený, komunista Jindra Jiřího Valy, ani rozumný představitel "nepřátelské" buržoazie Stibor, v brilantním podání Karla Högera. Společensko-politické selhání u otce Stibora je celkem pochopitelné, dnes, po bitvě, je každý generálem, ale kdo věděl tenkrát, co bude a bylo potřeba přizpůsobit se - možná jen kvůli sobě samému, ale možná, mnohem spíš, kvůli rodině, kvůli studující dceři a její budoucnosti. Horší je však zcela naprosté selhání v prostých a základních lidských citech a tomu se neubránil ani jeden ze zmiňovaných mužů. Nejpozitivněji se tak jeví citlivá, hledající, snad nalézající, ale rozhodně lidsky dospívající Jana, v podání Libuše Švormové, a jednoznačně nejživější, nejživelnější a nejživočišnější postavou je tu Zorka Blanky Bohdanové (v tomhle filmu jsem si ji najednou mnohem lépe ztotožnila s Marilyn Monroe v Někdo to rád horké, a je to určitě míněno jako velká chvála paní Bohdanové, která Marilyn přidala další rozměr). Rozhodně je také zajímavé vidět dnešní "starou" gardu mistrů českého filmu a divadla v rolích nadšených, světlejší zítřky budujících, mládežníků :o) (04.11.2014)

Další nenápadný skvost. Další Helgeho zrcadlo. Mrazivé, únorové, osmačtyřicáté. Vysokoškolská mládež, naplno ponořena do politického sprintu doby, vytváří fantastickou atmosféru, plnou vytříbeného, dobového slangu. Levičáci i pravičáci jsou naprosto v pohodě, než k nim tedy dolehne třídní boj. Dolehl i do jedné super měšťácké rodiny, plné pokrytectví a falše. "A ty myslíš..." "Myšlení dnes není v kurzu...". Soudruh Ctibor začíná novou kariéru, jednou nohou v boji, druhou stále u rodinného krbu. Není sám, který přešlapuje, vícero charakterů se dobrovolně chystá pokřivit. Velmi složitá doba, pohledem jednoho z nejpreciznějších režisérů československé kinematografie a excelentní herectví všech zúčastněných. (09.02.2012)

A máme to tu opět. Mladá, nepříliš pohledná, naivní a relativně hloupoučká dívka polapená do sítí zvrácených ideálů. Bystrý a zapalený mládenec, buran, vyšlapávající tu správnou, rudě zbarvenou, cestičku našemu koťátku. Jet to celé v zaběhlých kolejích ubohých agitek, tasil bych bez otálení odpádek. Jenže... Helge to vzal malinko jinou a věru působivou cestou psychologického dramatu, vnitřních pohnutek, intelektuálně štiplavých prupovídek, hrdosti, lásky, obav z blížícího se uragánu zla a šílenství až po dramatickou krutou porážku vlastní důstojnosti (ani nevím proč, ale Hogerova postava mi velmi přípoměla Winstona Smithe z Orwellova 1984). Ústupek vlastním hodnotám, myšlenkám, moudrosti a to vše díky nevděčnému parchantovi. Sledovat morální úpadek Hogerovy postavy mě bolelo a nejhorší na tom celé je, že si vůbec nejsem jistý, jestli bych přes svou hrdost brutálnímu nátlaku doby rovněž nepodlehl. Nad agitačním opovržením Jany nad svým otcem opovrhuji pro změnu já. Soudruhem proti své vůli... (13.11.2015)