Fuocoammare (Požár na moři)

Jsou na světě zvláštní místa, kde v podstatě každou chvíli lidé prožívají osudy, jimž se mi ani nepřiblížíme a ani se přiblížit nechceme. Snímek vypráví o jednom italském ostrově, kam míří dlouhodobě uprchlíci z Afriky. Není to pěkný pohled, ale pořád to zkoušejí. A místní si zde žijí vlastní životy. Je to zvláštní kontrast. (10.12.2016)

51. KVIFF - mám s tím filmem řadu problémů, v čele s tím, že váhám, zda to není zneužití strašlivé tragédie pro uměleckou pózu, hlavně v důsledku inscenování scén, kdy se lidé (v některých případech i uprchlíci) chovají na kameru tak, jako by tam kamera nebyla. Ale na druhou stranu to má zajímavou atmosféru a v závěru i emocionální dopad. (05.07.2016)

No komponovaný je to jedna báseň, ale s Požárem na moři mám dva nepřekonatelné problémy. Jednak jeho struktura je díky obrovskému množství slepých uliček děravá jako ementál, ještě hůř pak nesu režisérovu nezvladatelnou touhu po dokonale vysoustružených záběrech, která nevyhnutelně vede k inscenování situací a jinak velmi relevantnímu a závažnému snímku strašlivě ubírá na věrohodnosti. Dokument by měl primárně o něčem vypovídat, nejen dobře vypadat. U Fuocoammare jsou tyto dvě složky až děsivě nevyvážené. 50 % (11.03.2017)

Oproti předchozí Rosiho příšerné nudě Sacro GRA má tahle příšerná nuda výhodu aktuálnosti a zejména pasáže se záchranou a následným procesem s připlavenými uprchlíky poskytuje syrový, nepříjemný pohled na humanitární katastrofu, se kterou valná většina z nás má zkušenosti až z několika druho- či vícerukých zdrojů, fungujících na základě tiché pošty. Kontrast malebného života evropských starousedlíků s bojem uprchlíků o základní existenci je celkem silným konceptem i přes poněkud iritující formu (pomalé, civilní a poněkud nevěrohodné snímání každodenní činnosti ostrovanů nadává příliš důvěry v to, že sledujeme filmově nekolonizovanou realitu). Problémem pro mě jsou ale zejména ty strašný metafory (má osobní alergie, sry). Chlapec dobře vidí okem, kterým zaměřuje s praku při střelbě do kaktusů vyřezaných do tvaru lidských hlav, ale kvůli neustálému přivírání oka druhého, mu toto zleniví a musí ho násilně opět přivést k původní funkci. I mean, come on! (08.03.2017)

Strašně obtížně se to hodnotí a hledá se k tomu alespoň trochu nezúčastněný postoj. Rosi natočil svůj dokument mnohem promyšleněji a prokomponovaněji než lecjaký hraný film, explicitní výjevy z "lodí smrti" prostřídává s bezmála komediální rutinou života malého kluka z Lampedusy. Právě tohle střídání emocionálního tepla a mrazu dává filmu rytmus a sílu, před kterou se strašně těžko uniká k cynismu uprchlické "masy". Rosi je adresný. Část výjevů z uprchlického tábora sleduje úmyslně postavy běženců v pološeru, část na moři se naopak odehrává v syrovém detailu. Explicitnost některých záběrů vyvolá debatu o tom, co je přípustné a co už je za hranou. Jenže na sociální pornografii je Rosiho přístup až příliš sofistikovaný a důsledný v obou dějových rovinách. Dva světy - z nichž v jednom se trpí a umírá a ve druhém žije úplně obyčejný život - odděluje několik kilometrů a spojuje je postava lékaře, který se o uprchlíky stará. Jeho výpověď (mimochodem jedna z mála, která se ve filmu objeví, jinak většinu mluvení obstarávají civilní dialogy) je pro mě nejsilnějším momentem celé tzv. uprchlické krize. Rosi se snaží diváka přimět k tomu, aby se neuchyloval k několika osvojeným únikovým strategiím. Tohle se prostě děje a my se k tomu musíme nějak postavit. Oheň na moři není žádné zakázkové dílo, společenská objednávka. Je to promyšlený umělecký obraz poetické všednosti i katastrofy, která se děje na našem prahu. O morální a politické dimenzi se povedou vzrušené debaty. Oheň na moři bude polarizovat. Jako každý velký a závažný film. [Berlinale 2016] (13.02.2016)