Šíleně šťastná

Když chci něco dokázat, je jedno, v jakém psychickém stavu jsem. Postavy, které jsou zde prezentovány, nejsou vůbec nezajímavé, ale jejich příběh mi nepřišel tak dobrý, jak by mohl být. Ano, je zde celkem povedená gradace, něco temného, co se vkrádá i do vtipných scén, ale celkově za mě spíše průměr. (04.05.2017)

Ironický název snímku trochu mate. V psychiatrické klinice nikdo moc šťastný není, až na Beatrice, která happy předstírá a cítí se být nadřazená ostatním pacientům. Často je řídí a usměrňuje, jako by byla jedním z personálu. Zaujme ji nová příchozí, posmutnělá Donatella, která žije vzpomínkami na své odňaté dítě a touží ho znovu vidět. Impulzivní Beatrice s nepředvídatelnými „zkraty“ v chování zinscenuje útěk z léčebny a pouť za příbuznými, známými a velkým kusem země. Společně s Donatellou. Na filmu je dobře vidět stigmatizace duševně nemocných. Zde ve filmu mnozí blázni působí na první pohled normálně, ale po krátké době prožité s postiženými, jen normální lidé kroutí hlavou a pochopitelně poznají, že na nich něco nehraje. Rozhodně to nevypadá, že by je chtěla společnost přijímat do středu své smečky. I když jsou nemocní aristokratického původu či pocházejí z lepší společenské vrstvy, jako je Beatrice, jsou to lidé bez úcty, kteří svým neuváženým jednáním například přišli o majetek. Zkrátka a dobře, celkem zdařile či spíše zajímavě natočený snímek o tom, že švihnuté lidi společnost nepřijme, mají krutý osud a jsou odkázáni na život na okraji či věčném pobytu v ústavu. Trochu komedie, ale hlavně mrazivé drama. Brrr… (14.07.2017)

(103/2017) / Druhý taliansky film v rýchlom slede. Úplní cudzinci ale zostávajú neprekonaný. Najväčšou slabinou inak pútavého a originálneho filmu je slabšie tempo v strednej časti film. Je škoda, že sa film neskrátil o 20 minút. Po úvodnej a výbornej polhodinke totižto prichádza na rad ukecanejšia časť, ktorá moc neposúva ani príbeh ani postavy. Ako zvyčajne európsky film ponúka neopozeraných hercov a veľmi! zaujímavú tému. Vyťažiť sa ale určite dalo viac. Úplná spokojnosť so záverom a konečne sa ukázalo, že tvorcovia vedia vytiahnuť na povrch filmové emócie. (7/10) (06.06.2017)

"I když klesáme ke dnu, jsme šťastní". Dvě ženy. Dle odborníků jsou skutečnými blázny, projevují se tak, jednají tak, jsou dle toho zařazeny...zavřené pod dohledem. Co je na nich "nenormálního"? Chtějí si bez zábran plnit své touhy...ubozí blázni. Také občas "po italsku" zmizí. Ztraceny ve světě svobodných bláznů, tedy těch nezavřených, prožívají svou noc a den plný zábavy, ale i strastiplnou, snad i kajícnou cestu, jež může pro jednoho tento šílený svět na chvíli osvítit kapkou naděje k lepšímu zítřku, i když ho dobrovolně stráví za branou prosluněného blázince. Výborně zrežírované, trochu užvaněné komediální drama, které chytne za srdce i bez nuceného sentimentálního kýče. [Filmový Klub Citadela-Litvínov]. (25.01.2017)

Dvě naprosto odlišné ženy, ale obě si nesoucí ve svém nitru nějaké bolestné trápení, se setkají v ústavu pro choromyslné. Přes počáteční ne zrovna příjemné oťukávání se postupně spřátelí a při jednom společném výletě asi deseti chovanců se jim podaří z léčebny utéct. Tím započne trochu bláznivá road movie, na níž touží Beatrice i Donatella doputovat za svým ztraceným štěstím, každá však trochu jiným způsobem. Nakonec se ale sejdou opět na psychiatrické klinice. Ač se v příběhu najde pár vtipných okamžiků, tak je to celkově moc smutný film o osudu dvou zlomených žen, které by při dobré konstelaci hvězd vlastně mohly být šťastné. (65%) (17.04.2020)