Zvuk metalu

Nebylo to špatné, ale chybělo tomu něco, co by to pozvedlo na vyšší úroveň. Nemělo to srdce. Na režijní prvotinu je to však úctyhodný výkon a jakožto poctivé drama o tělesně postiženém člověku, což akademici tak milují, má snímek vysokou šanci dosáhnout na ocenění pro nejlepší film. I když ono je to vlastně jedno, Oscary už dlouho neoceňují ty nejlepší filmy, protože jedou podle konkrétních měřítek. Chtělo by to vyměnit staré za nové. (28.03.2021)

Sound of Metal je dramatem vyprávějící příběh bubeníka, který přijde o sluch. Jedinou nadějí mu je operace kdy mu budou voperovány implantáty. Ta je ale poněkud finančně náročná. Propadá depresím. Ačkoliv se to zpočátku nezdá útěchu najde v komunitě neslyšících. Film svým výkonem táhne především Riz Ahmed. Byl jsem na vážkách mezi 3-4hězdami ale poslední scéna na lavičce rozhodla, že se nakonec přikloním ke slabším 4hvězdám. (19.10.2023)

Poutní film. Film, ve kterém je opět zaznamenána cesta nějaké pokory a snaze porozumění. Takových je hodně. Některé se povedou, některé ne. Některé jsou v tomto těžší a některé jasně pochopitelné. Tento film je na hranici toho velkého dobrého filmu a zároveň trochu slabších míst. Kupodivu však nejslabší je začátek. Právě ty části detailní cesty hlavní postavy by se mohli zdát nejnudnější ale vlastně jsou nejvíce hravé a zajímavé. Nakonec překvapivě příjemná podívaná. (18.02.2021)

Pribeh zacal rychlo, potom spomalil a uz len plynul. Riz Ahmed je na platne cely cas a podava absolutne uzasny vykon. Dalsia maximalne vyuzita vec je zvuk, ci jeho absencia. Ten zaver som tak uplne necakala, ale daval zmysel a bol satisfying.  Bol to novy zaciatok. Ked Ruben prijal, ze jeho cas v deaf community nebola iba zastavka, ale ciel. A je treba si v tom svete zacat hladat vlastne miesto. (02.08.2021)

Těžkost zvykání si na hluchotu (nejen) během odvykačky v komuně. O co komornější, o to naturalističtější indie festivalovka. Především díky strhujícímu (a jakkoli by to k tomu svádělo, tak ani na moment přehrávajícímu) Ahmedovi a práci se vším tím "hlučným tichem"; tedy odhlučněním, hučením, pískáním v uších, šramotu implantátu a v kontrastu zesílenými zvuky každodennosti, které bereme za samozřejmé. Vyžívá se to v táhlých mlčenlivých záběrech na detail tváře zatímco vám v uších hučí iritující pískot. Ano, je to díky tomu pomalé a svébytné, ale s ohledem na médium až nebývale imerzní; vyplatí se to sledovat se sluchátky. Snad jen to nemuselo být až tak chladné, odosobněné a předvídatelné; přesně víte kudy se to bude ubírat a jakou scénou to skončí. Celkově se stěží lze ubránit pocitu, že jde přesně o ten typ snímku, kdy vám při zmínění jeho názvu jako první asociace naskočí "dvojhodinové galapředstavení Rize Ahmeda" spíše než co jiného. (20.12.2020)