Ostré předměty

It’s just that whenever I’m here I feel like a bad person. Kdo čeká detektivkové drama ve stylu Gone Girl, ať to radši ani nezapíná. Příběhem nejsou vraždy, osobní konfrontace, ba ani město s tradičně twinpeaksovským nádechem, příběhem jsou protagonistčina naakumulovaná traumata podávaná takřka výhradně nedějově, formou permanentních prostřihů a krátkých flashbacků. Díky tomu se ze seriálu stává patrně nejbezprostřednější a nejpřesnější zprostředkování konceptu psychologického spouštěče, jaké jsem ve vizuálních médiích kdy viděla. A tak ačkoli na povrchu v rovině zápletky se zdánlivě nic neděje, v nemalé míře i díky vynikající Adamsové, z jejíhož každého pohledu vane nepohodlí, deprese a vystresovanost, je každá vteřina natřískaná emocionálním kontextem a i ty nejbanálnější interakce působí jako frontální útok, který má člověk chuť půl dne vydýchávat na gauči s kakaem. (10.04.2019)

Já neměla pocit, že je to nějak zbytečně natahované. Každý díl byl něčím zajímavý a flashbacky pomohly zamotávat hlavu i rozmotávat příběh. Je pravda, že by na některé detaily mohl být kladen větší důraz a mohlo být malinko víc průběžně vysvětlováno finále, ale celkový dojem mi to nekazí. Po Temném případu a Sedmilhářkách další skvělá volba HBO. Ponurá a mrazivá atmosféra, pochroumané postavy a skvělé herecké obsazení. Na jednu stranu detektivka, ale více psychologické drama. (02.09.2018)

Flashbacky, mžitky před očima, úmorné léto na maloměstě, rozverné holčiny na bruslích, fleky od potu na šatech, mnohoznačné zneklidňující pohledy.Vtahující postavy. Režie a střih. Předloha je velice slabá, ale režisér kouzí, s čím to jde. Seriál zajímavý do té míry, do jaké se ponoříte do jeho nedějové atmosféry. (29.08.2018)

Gotické rodinné drama o rozervaných ženách a starých jizvách je dalším stylisticky sevřeným dílem režiséra Jeana Marca-Valléeho s naprosto ojedinělým citem pro vizuální vyprávění. Dějově sice nejde o tak nahuštěné drama jako v případě Sedmilhářek, ale to neznamená, že by Ostré předměty nebyly stejně nebo ještě více komplexní vizí, v níž se setkává románová struktura s postupy umělecké kinematografie. Minisérie ojedinělá zejména maximálním možným napojením se na hlavní postavu, a to zejména díky přesnému výkonu Amy Adams a pozoruhodným vizuálním či zvukovým (mikro)flashbackům a střihovým montážím (hlavně v závěru epizod), které dokáží definovat daný okamžik. Mistrovský kus práce na poli limitovaných sérií, ukazující neplynoucí čas v izolovaných maloměstských komunitách a nemožnost se z nich vymanit. Nejlepší epizoda: Milk (8) (05.10.2023)

Příběh o stigmatech v nás (už to že každý název dílu má hrdinka vyrytý na svém těle...). -- Seriál vás povodí po světě zvrhlých manipulací, touhy vymanit se z pokřivených pseudokřesťanských konvencí, ničivém světě neschopnosti vyrovnat se sami se sebou. A když už se ke konci dobereme jakože katarze je nám v posledních dvou minutách dost hnusně připomenuto , o čem že to taky bylo. O zabíjení. (pro mě seriál roku) (02.03.2019)