Můj strýček

Všechno je někdy poprvé, a tak jsem se poprvé setkal s tvorbou Jacquese Tatiho. Musím říct, že jsem čekal zajímavý film, který jsem rozhodně dostal. Pokud má člověk rád humor groteskní, který jde místy do absurdna, potom je tohle přesně film pro vás. Pan Hulot v podání samotného tvůrce, který je mnohými považován za génia, je postavou, kterou je možné považovat za hlavní, stejně jako za vedlejší. Prolíná se celým filmem a vy si nebudete jistí, jestli je katalyzátorem událostí nebo jejich přímou příčinou. Neskutečná postava, kterou si buď zamilujete, nebo vám přijde naprosto zbytečná. Nutno říct, že jako režisér a scénárista je Tati o nic méně zajímavý než jeho postava. Vizuální stránka s jednotlivými nápady je prostě dokonalá a rozhodně tím nejlepším je dům, v kterém žije rodina, kolem níž se příběh především točí. Neskutečně moderní, rádoby funkční domácnost, je ve skutečnosti jen na efekt a naprosto nepraktická, má ukázat, že se jedná o rodinu, která "na to má". Nefunguje správně, komunikace mezi nimi je téměř zbytečná, nic neřeší, až když přichází pan Hulot, začíná se něco dít, něco měnit. Sám je ve skutečnosti kritikou zbytečnosti, společnosti, která si hraje na něco, čím ve skutečnosti není. "Můj strýček" není film, u kterého se budete popadat za břicho, o to nejde, jde spíš o to, jestli vás dokáže přijmout do svého světa a trochu kriticky vás nechat nahlédnout na sebe sama. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2012/10/klip-muj-strycek-6-bullets-kdyz-se.html (28.02.2013)

Moc příjemný film, který kritizuje modernizaci a lidí jí posedlí. Hlavní hrdina pan Hulot ovšem modernizaci nerozumí, z čehož vzniká spousta groteskních (a opravdu vtipných) situací, za což jsem rád, protože tenhle film by se dal natočit i jinak -.a to depresivně. Naštěstí to je hlavně komedie, působící poněkud netypicky kvůli tomu, že připomíná (a sám bych řekl, že je jím i poctou) němé filmy. A nejen humorem, i perfektně zvolenou hudbou. Některé části působí opravdu kouzelně, třeba dům pana Hulota, celá ta scéna s vodotryskem a mě osobně fascinovaly už jenom úvodní titulky. A i přes to, že se mi ten film líbil, nějak mi v něm chybělo něco, díky čemu bych mu dal těch 5*. Vidím to tak na silné 4*. (06.10.2019)

Termínem „Big Dumb Object“ se označuje záhadný objekt, který budí údiv už jen tím, že je. Natož když něco dělá. Tati je takovým objektem ve vlastních filmech, protože stejně jako jiní hrající režiséři – Kitano nebo Allen – do svých světů nezapadá. A to proto, že spíše než o světy jde o společenská rozvržení blízká antiutopii (přesně mezi utopií a distopií), které se na první pohled tváří jako dokonalá forma uspořádání společnosti, ovšem právě s osobou režiséra vyplouvá na povrch pravý stav věci. ____ Tati je mistr v práci s komikou v prostoru. V rámci „le corbusierovského“ urbanismu rozehrává spousty žertovných situací a nechává promlouvat konfigurace možného a reálného (už jen ta rozkošná cesta Hulota do bytu přes labyrint schodišť a venkovních teras). Tati jako by okénkuje prostor na nezávislé segmenty, přičemž některé z nich spolu nechává „komunikovat“, ale záběr samotný komiksově (ostře) nerozděluje, dělá to jen jako. Možná by bylo přesnější říci, že v jeho filmech jde předně o anamorfózu, nikoliv o metamorfózu: proměna a kritika probíhá spíše v zobrazení než v bytí. ____ Velice zajímavě se jeví psychologie postav, které neprocházejí jakýmkoliv vývojem, dokonce ani k Hulotovi téměř nemění postavy svá stanoviska, ale stěží v tom lze vidět pouhý odkaz na kritiku post-industriální veřejné sféry. Motivace tohoto přístupu vězí v porušení vazby mezi lineárním dějem (to platí, protože v Mém strýčku lze vysledovat srozumitelný, sic matný příběh) a lineárním vývojem postav (to neplatí, jak řečeno). Tím pádem může Tati dokola vršit všemožné kabaretní a komický výjevy, protože je neustále na začátku, jemně se posunuje pouze přeběhová linka, na niž navěšuje svoje nápady. Neméně osvěžující je přístup k dialogům, poněvadž postavy často mluví, třebaže nic konkrétního neříkají a nevidíme titulky (odkaz na grotesky), a jindy probíhá vše jako v normálních filmech. Stručně řečeno, universum pana Hulota představuje nadmíru originální deformaci reality, ačkoliv si všechny parametry reality trvale zachovává. (16.12.2008)

Film, který je ve své zábavně výpovědní hodnotě doveden až na samý vrchol dokonalosti. Rozpor mezi starým a moderním, mezi romantikou a technikou, mezi lidskostí a odcizením, mezi nostalgií a nezadržitelně neúprosným vývojem, mezi žitím a přežíváním, mezi radostnou nadějí a smutným během událostí. Pan Hulot (skvělý Jacques Tati), muž starého a lidského světa, je konfrontován s životem moderního přepychu a vymožeností, kde už nezbývá čas na vychutnávání si života, byť třeba jen v malých douškách. Z života se stává jeho karikatura, kde jde především o předvádění svého luxusního stylu života ostatním. Přirozené a srdečné lidské vztahy se přeměňují v úslužnost a předstírané přátelství v zájmu uchování a rozvíjení si svých dobře placených pracovních míst. Touha po "lepším" životě dostává přednost před skutečným životem. Práce pro život je vystřídána životem pro práci. Technické vymoženosti sice mají a mohou vylepšit životní úroveň, ale ne vždy tomu tak je. Ne vždy život v luxusu přináší i životní štěstí, ne vždy honba za lepším zítřkem opravdu přinese lepší zítřek. Stává se, že jde jen o iluzi a klamavý pocit, který nepřináší naplnění, a přirozeně při té cestě odstraňuje stále větší míru lidskosti. Je to přirozený vývoj v konzumní kapitalistické společnosti, která obvykle nabízí pouze iluzi a zdání, ale nenabízí skutečné hodnoty a více lidskosti. Nabízí něco, co většinou lidi více rozděluje, odcizuje, znásilňuje, dělá je agresívnějšími. V honbě za přeludy bez duše. Z dalších rolí: Hulotův švagr Charles Arpel (Jean-Pierre Zola), ředitel významného průmyslového podniku, který nalézá svou lidskou duši, jeho manželka a Hulotova sestra (Adrienne Servantie), pyšnící se modernizovaným bydlením, Arpelův poslušný podřízený pan Pichard (Lucien Frégis) a jeho manželka (Adelaide Danieli), Betty (Betty Schneider), dospívající dcera Hulotova domácího, hospodyně Arpelových Georgette (Yvonne Arnaud), bojící se elektrických novinek, Hulotův synovec Gerard (Alain Bécourt) zažívající se strýčkem skutečná dětská romantická dobrodružství, či osamělá slečna Fevrier (Denise Péronne). Je to příjemný a laskavý film, který jedinečnou Tatiho satirickou zábavnou formou podává obraz stavu vývoje společnosti a vyjádření znepokojenosti z tohoto vývoje. (15.01.2013)

Zpočátku jsem se zamiloval do grotesky mile naivního kontrastu srdečného, prostého, lidového života na jedné straně a přetechnizovaného, odtažitého, neautentického a v důsledku krajně nepohodlného high class života na straně druhé. Zhruba od půlky, kdykoliv se znovu a znovu rozezněl ten samý hudební ale i humorný motiv, jsem ale stále zoufaleji doufal, že to všechno brzy skončí. A že film trval asi tak milion hodin. (27.12.2018)