Režie:
Jaromil JirešScénář:
Jiří BlažekKamera:
Jan ČuříkHrají:
Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, Veronika Žilková, Zlata Adamovská, Magda Vášáryová, Valérie Zawadská, Katarína Synková, Táňa Fischerová, Lubor Tokoš (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Ve filmu Lev s bílou hřívou nejde tolik o fakta ze skladatelova života, jako spíše o milostné a jiné inspirační zdroje jeho tvorby a jeho urputný a vášnivý zápas o pravdivost hudebního vyjádření. Zachycuje dvě podstatná období Janáčkova života: v první části je to boj za prosazení jeho stěžejního díla - Její pastorkyně - a tragické události skladatelova života. Druhá část čerpá z etapy posledního desetiletí jeho života a zachycuje horečnatou skladatelskou činnost, podnícenou milostným vztahem k mladé ženě. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (37)
Na podrobné seznámení s životem Leoše Janáčka se teprve chystám, a tak nemůžu říct, jestli je v tomto filmu něco jinak, něco významného chybí či něco vybájeného přebývá. Říct ovšem můžu, a to bez jakýchkoliv obav, že Lev s bílou hřívou je špičkový snímek s přímo hmatatelnou atmosférou. Vděčí za to stejným dílem Janáčkově hudbě stejně jako poetickým obrazům Jaromila Jireše a bezchybnému výkonu Luďka Munzara. Film není o tom, co a kdy Janáček skládal. Je o tom, jak se při skládání cítil, o velké touze, o (ne)naplněné lásce, o chuti do života a o síle. A toho všeho si užijeme vrchovatě a navíc to působí tak autenticky. Výborné. Z životopisných filmů o českých skladatelích zatím ten nejlepší (Vláčilův Koncert na konci léta a Krškův Z mého života jsou také dobré, ale výhrady jsem měl). ()
Od Vláčilova Koncertu na konci léta je Jirešův Lev s bílou hřívou po letech opravdu vynikajícím životopisným dílem. Brilantní Luděk Munzar v roli Leoše Janáčka, jemuž stejně vynikajícím způsobem sekunduje Jana Hlaváčová v roli manželky. A jako vždy skvělá Magda Vašáryová. Kupodivu (pro mě) byla na tu dobu výborná i Veronika Žilková, a také Zlata Adamovská. Působivou poetiku filmu umocňuje střídání lyrických a dramatických scén virtuozně podmalovaných hudbou, která takto neoddělitelně splývá s dějem. Opravdu úžasný a neprávem zapomínaný film. ()
Pokud někdo o Janáčkovi nic neví a jeho hudba se mu nelíbí a přesto tento film sleduje, snadno se mu může udělat nevolno. Pan Jireš vylíčil Janáčka tak, jaký skutečně byl, včetně složitého vztahu s jeho ženou. (Není divu, že manželství které prošlo ztrátou obou dospělých dětí, nebylo právě harmonické). To poznal patrně každý, kdo se kdy o Janáčka a jeho práci hlouběji zajímal. Ve filmu jsou zajímavě zobrazeny inspirační zdroje pro mistrovu tvorbu a složité okolnosti, za nich vznikala jeho nejznámější díla. ()
Jaromír Jireš zde poněkud napodobuje Vláčila, ale dejme tomu. Dobová kritika psala - na film emigranta - Amadeus - chodí davy, na "Lva s bílou hřívou "- prázdná kina. V obou případech je společný jmenovatel. Celým filmem se táhne hudba obou skladatelů. Mozartova hudba je líbivější, než Janáčkova. Film jsem více ocenil později, i nedávno, neb si ho mohu pustit kdy chci. Janáček byl úžasný skladatel, živel, zde nepochopen, vce uznání se mu dostalo v cizině, hlavně v Anglii. Vážná hudba je ale v každé zemi doménou jen malé skupiny osob. Co je nejsporně kladem filmu, tak jsou postoje postav k Janáčkovi a jeho hudbě. Ukazují na charaktery osob, které byli blízko Janáčka. Chodil jsem na obecnou školu, kde učil žák Janáčka. Jeho zápisky jsou ozdobou školní kroniky. ()
"Když žena rodí, tak ji nikdo nesmí rušit. Když skládám, tak rodím," říká Janáček (v podání skvělého Luďka Munzara). Toto vyjádření (pokud je vůbec autentické) však u Janáčka možná platilo pro období do osudného setkání v Luhačovicích 1917 s Kamilou Stösslovou, jeho pozdní platonickou láskou (která Janáčkovi až do posledního okamžiku vyká a oslovuje "mistře"), s nímž je spojeno nejplodnější období skladatelova života. Vždyť v té době vznikly skoro všechny jeho nejznámější a nejkrásnější díla (včetně jeho nejlyričtější opery Kaťa Kabanová). Ve snímku Jaromíra Jireše je tomuto období věnována necelá druhá polovička filmu, ale jde rozhodně o tu nejkouzelnější část. Nadchly mě úžasně poeticky ztvárněné erotické představy Janáčka, které skladateli zjevně tolik pomáhaly při tvorbě jeho hudby. Zlata Adamovská je zde neskonale krásná a kouzelná kamera Jana Čuříka tuhle krásu ještě podtrhuje. Zaujala mě ale i první část filmu, v níž můžeme s Janáčkem a jeho ženou prožívat smutek spojený s úmrtím jeho dcery Olgy. V jeho představách se Olga převtěluje do postavy Jenufy z jeho opery Její pastorkyňa, kterou se Janáčkovi tak dlouho nedařilo dostat na prkna Národního divadla. Když se to nakonec podaří a opera sklidí velký úspěch, prožívá Janáček tak dlouho očekávanou satisfakci. A připomíná si slova, které mu kdysi řekl Antonín Dvořák "Dokud nevydáte ze sebe poslední tón, smrt nepřijde". A smrt byla v tomto směru k Janáčkovi neskonale milosrdná. Jen díky tomu (a možná právě díky Kamile Stösslové) je Janáčková tvorba tam bohatá.. Jen škoda, že Janáčka i dnes chápe a uznává víc svět než my sami. ()
Galerie (10)
Photo © Bontonfilm
Zajímavosti (1)
- Antonína Dvořáka si v tomto filmu zahrál Lubor Tokoš. Stejnou roli dostal ještě o čtyři roky později v koprodukčním dokumentu Antonín Dvořák (1990), který režíroval rovněž Jaromil Jireš. (D.Moore)
Reklama