Náš dědek Josef

Tak jsem to po mnoha a mnoha letech zase shlédl a můžu k tomu říct snad jen toto: normalizační sračka, co jinýho k tomu říct. Skrytá politická masírka s "laskavým srdcem". A naprosto souhlasím s "gilles12". Jako rodák a dlouholetý obyvatel Uherského Hradiště, jsem se musel smát idiocii tvůrců, kteří "vinaře" z (snad) Pálavy krkolomně naučili hanácký dialekt. Neuvěřitelné... (02.05.2009)

Protože k tomuto filmu už bylo řečeno hodně, vyjádřím, coby rodák ze Slovácka (toho moravského ) údiv nad reakcí člověka s nickem ddf76, který uvedl : Skvela komedie z jizni Moravy. Kdo neni odsud nepochopi :). – tolik přesná citace. Když pominu interpunkci, pochybuju, že tento člověk je rodák. Jinak by nemohl přijmout, že se v jeho rodném kraji, jak píše, mluví hanácky. Pro ostatní – představte si, že by ve filmu, popisujícím příběh rodilých Pražanů ze Žižkova mluvili tito žižkováci třeba chodsky. PS – do sklípku sa chodí pro erteple (česky brambory). Na víno sa chodí do sklepa ! PPS – samotný film je jen potvrzením, že u nás zatím nikdo nebyl schopný natočit cokoli za Slovácka bez zkreslení a vážných chyb. Ani Slovácko sa nesúdí – protože ani kdysi tu totiž ludé nechodili furt ve svátečních krojách… (03.02.2009)

"Ja se tež polepšim, až se ostatni pohoršijó..." Poetické epizodky o lidech a příhodách z poválečné Moravy zobrazují jak staré vesnické tradice, tak konfrontaci tohoto duchovně "starého" světa s novými společenskými změnami. Doba po válce příliš veselá rozhodně nebyla, ba daleko krutější, než Kachlík s Matějkou ve dvou či třech scénách líčí, přesto si tento film zasazený do ní zachovává společně s hlavní postavou silný nádech něčeho kouzelně lidského, příjemného. Vnímám ho především v nadčasové rovině, i jako úctu k starším lidem. Režisér Kachlík opět (stejně jako v jiném svém filmu Já truchlivý Bůh 1969) využívá osobitého postupu vedení hlavního protagonisty, který se současně stává i jakýmsi průvodcem příběhu – tentokrát jsou to hned dvě postavy: dědeček a vnuk, kteří z času na čas k nám více promluví se svými vzpomínkami či pocity. I v těchhle momentech je zde nejednou zobrazený krásný vztah mezi dědečkem a vnukem, jehož sílu (toho vztahu) pak vycítit zejména v závěrečné scéně. Své kouzlo ve jménu věčeného koloběhu života zde má postupné střídání všech ročných období, též smutných i veselých scén. Na rozdíl od jiných uživatelů nemám potřebu řešit údajnou agitaci, politiku či (ne)správný přednes a volbu nářečí. Řeším jen svoje osobní pocity z filmu, který mě hodně zaujal už v dětství a který mě dokázal již poněkolikáté oslovit znovu i bez toho, abych se při tom dvolával pouze na nostalgii. A nemohu u toho přehlédnout Bohouška Záhorského v životní roli, stejně jako spoustu dalších herců, kvalitní režii i humor. V neposlední řadě také kameru, níž Josef Illík dotváří přímo malebné obrazy vesnického prostředí, přírody a lidového způsobu života. 90% (06.10.2020)

Uměle vytvořená ves s pražskou představou o moravském nářečí se sice možná nesúdi, ale já bych soudila s chutí. Ani Illíkova poetizující kamera nemůže být dostatečným fíkovým listem buranství, které je zde glorifikováno a povyšováno na normu. Chápu špičkování mezi městy a vesnicemi, mezi malými a velkými obcemi, ale tohle ubohé zjednodušení, že vesničané jsou primitivové bavící se alkoholismem a nahými zadnicemi, skutečně nechápu. Kachlíkovi se podařilo stvořit dokonalý předobraz Babovřesk a podobných skvostů. Navíc u Kachlíka nechybí ani motiv z Babic, což je vlastně od Babovřesk již jen krůček. V kontextu zmíněného mě vlastně ani nemrzí trestuhodné nevyužití hereckého potenciálu Korbeláře, Brabce a Menšíka. (14.05.2023)

Probůh!!! Tomuto filmu dát čtyři hvězdičky či dokonce pět hvězdiček? Vždyť je to odporná agitka zabalená v (pro mnohé zřejmě atraktivním) obalu moravského "folklóru" (což je ten "fólklór" vymyšlený a milovaný Pražáky-složený z chlastu a obžerství, fekálního humoru, moravankoidní dechny, přeplácaných krojů a vůbec vytvořený v intencích té představy o bodrém Moravákovi, co do Prahy přijíždí na pečeném praseti, držíc v každé ruce demižón vína). Jednomu je jasné, že i dobří herci hráli (museli hrát, chtěli-li hrát) v kdekterém šuntu, ale přece jenom vidět Menšíka jako mučedníka kolektivizace, to je dost děs. (28.02.2010)