Noc nevěsty

"Nezapomene nikomu z vás žádný z činů, který jste vykonali pro kohokoliv z těch, co jste si oblíbil." Tímhle, na československé poměry až nezvykle spirituálním filmem, mi Karel Kachyňa chvílemi připomínal styl Vláčilův až Bergmanův. Noc nevěsty je působivou výpovědí (nejen) o kolektivizaci českého venkova 50. let a strhujícího střetu po stáletí budovanou náboženskou tradicí s ideologií komunistickou. Přesto přináší daleko víc pocitové, než vyloženě napínavé drama. Snažil jsem se o to víc během sledování proniknout do atmosféry, vnímat vizuální dění, poslouchat dialogy (scénář excelentní!), všímat si postavy, výjevy a nezaleknout se toho, čemu v jistých chvílích úplně nerozumím (v tomto případě některé náboženské symboly, např. časté prostřihy na Kristovu sochu během stříhání vlasů vesnického blázna) či věcí nedopovězených (na můj vkus poněkud ukvapený závěr). Pomalé vyprávění kompenzuje podmanivá kamera, Josef Illík vyklouzlil opět spoustu nádherných vizuálních kompozic a záběrů, vystavěných stejně jako děj na mnoha působivých kontrastech... Do vesnice přijíždí krásná slečna, jež svou krásu ukrývá pod rouškou jeptišky věrně k Bohu oddané. Na vesnici probíhá kolektivizace: prosluněné záběry z pole a družstva na začátku, za doprovodu veselé hudby k tomu, se střídají s temnými okamžiky, které hned naznačují konflikt. Jiný osudový okamžik přichází o půlnoční mši o vánočních svátcích klidu a míru. Kachyňa vytěžil z prostředí a hereckého obsazenstva na čele s vynikající Janou Brejchovou opravdu maximum. Ač pro mne, přiznám se, byla chvílemi tahle umělecká freska z filmového plátna až moc "těžká" a z tematicky příbuzných filmů mne určitě víc zasáhla Sirového Smuteční slavnost (1969). Silný zážitek si nicméně odnáším. 80% // Doporučený komentář: troufalka (16.06.2020)

Vánoční příběh o střetu dvou ideologií, jedné tisíce let staré a druhé pokřivené a dekadentní. Film z doby velkých poválečných zlomů ukazuje hluboce tradiční morálku venkova v konfrontaci s násilně vnucovanými ideály. Jana Brejchová v roli ztracené jeptišky reprezentuje směr fanatické, ale čisté víry kontrastující nejen s chaosem počátku bolševismu, ale i se zbabělostí souvěrců. (15.02.2014)

Spolupráce Kachyňa - Procházka dala v 60.letech jedny z nejlepších filmů naší kinematografie. Osobně mám nejraději Kočár do Vídně, Ucho a pak Noc nevěsty. Pravda, příběh není tak temný, jako třeba Sirového Smuteční slavnost, je však velmi zneklidňující. Střet dvou světů zdá se nemá vítěze, ať již jde o fanatickou víru, a nebo o komunistickou ideologii. Jestliže Jasného Všichni dobří rodáci jsou kronikou, pak Noc nevěsty se zaměřuje na krátký časový úsek vrcholící střetnutím o Svaté noci. Mistrně nasnímané černobílé obrazy ( Josef Illík), mrazivá zimní krajina, bezchybná kompozice i pečlivá práce na kostýmech, dekoracích, detailech. Příběhu kralují vynikající herecké výkony. Kachyňa později přiznal, že scénář byl šit na míru Janě Brejchové. Ledová tvář, ledová cesta a v ní stopy bosých chodidel. Ne každé sebeobětování je mučednictvím. Chybí-li pokora, skromnost a soucit, nelze být vyvoleným. Obraz kolektivizace tak, jak se soudruhům nemohl líbit. Znovu se film dostává do kin až během roku 1989... (11.10.2011)

Další Procházkovo zúčtování s minulostí vyslovené zhruba týmiž slovy jako ta předcházející. Totéž zvykosloví krutosti, jímž (selský) venkov charakterizoval doposud, však s ohledem k tématu konceptualisticky dotváří hra s duchovními reprezentacemi ztvárněnými obyčejnými věcmi, všedními úkony apod., která posléze naznačuje přítomnost metafyzického v běžném životě, ba tento uvádí jako jeden nekonečný souhrn prefigurací evangelijního dramatu, které v podstatě zrcadlí život každého člověka. Procházkovi (ba ani Kachyňovi) však pochopitelně o nic takového nejde: celý ten barokizující dekor, důvtipný, umný a v bdělém kamerovém zraku i úchvatný, má jen prohloubit polemiku, rozmělnit opačné etické principy a jakkoliv nepevný řád ještě hlouběji vychýlit. Ambivalentně je vylíčena již hlavní hrdinka, v níž se neodlišitelně slévá láska, milosrdenství i pýcha, která její vůli k askezi, ba k mučednictví neodstiňuje ani tak hrdostí jako domýšlivostí, a pochopitelně i sama obec věřících, zbloudilá v touhách i potřebách – hmotných i duchovních. Nebylo by správné kohokoliv vinit, ani dívku ani vesničany, ale přesně tak se tento snímek chová: každý záběr viní ten předešlý, aniž by však sám osvětlil tu pravou cestu. Pesimistické rozuzlení, v něž se pracně konstruovaný mikrokosmos zhroutí, alibisticky poodchází od rozepsaných životů a nechává polyfonii umlknout bez naděje v sebemenší echo. (27.12.2017)

Mistr Kachyňa řeže přímo do rudého, a přitom navozuje výbornou, mystickou atmosféru. Úvodní kolektivizace vesnice, s pěknými písněmi a se vší parádou, teda až na ty kšíry, se mění v nekompromisní službu pro našeho Pána, před kterým jsou si rovni hrdí pantátové i tajtrlíkující agitátoři, slibující rozkvetlé zítřky, i když Ti právě prší na hlavu. Snímek, který je plný nedobrovolnosti a nutnosti, světské i duchovní, ale také dobrovolného trestu a oběti, a to i té největší. Je jasné, že ta rudá nutnost, nemůže té druhé konkurovat. Tisícileté tradice a zásadně se neusmívající Slečna (Janička tohle prostě umí), která sama sebe prohlašuje za spojení mezi nebem a zemí, je natolik silné spojení, že není možné to ignorovat, a to ani pro Picina, který je také jen člověk, a jako takového ho stíhají osobní tragedie. Ovšem "jen" člověk je i Slečna. Prostě, všichni máme své chvilky, kdy se neudržíme. Jan Novák s hudbou mile překvapil a pan Kachyňa se drží svého, děti, fantazijní realita i skvělý výběr herců. Vynikající Valach by si určitě zasloužil více i v závěru filmu, který je od kolegů popsán dostatečně trefně. Ale i přesto je snímek natolik výjimečný, že po druhém zhlédnutí zvyšuji na plný počet. (31.07.2013)