Roma

Zvukomalba. Nebo snad sonorama světa Cuarónova dětství. Po úspěchu Gravitace mohl natočit cokoliv jen chtěl - a taky natočil. ___ Skromné a zasněné vzpomínání na malou velkou hrdinku. Vrátil se, vzdal jí hold a natočil velký film, který se neomezuje jen na vlastní příběh, ale nabízí unikátní estetický zážitek a také reflexi nerovností a jiných bolestí světa, který s nimi ale nepřestává být krásný. Co záběr, to radost. Klid, který nepozorovaně a pravidelně přechází v bouři - jako nepředvídatelný oceán (což je slovní obrat, který je snad odpustitelný jen pro jeho odkaz na konkrétní scénu snímku). __ Vrátit se do dětství a vzpomínat na stáří. Poslouchat zvuky sousedství, města, luk. Vyzrálá a nikam nespěchající nostalgie jako prase. Dík. (31.01.2019)

Cuarón své příběhy rád zasazuje do úchvatně propracovaných světů se specifickými pravidly, vyžadujícími jiný způsob jednání, než na jaký jsme zvyklí z běžného života. Roma se sice odehrává na předměstí Mexico City (nazvaném Colonia Roma) na přelomu let 1970 a 1971, ale v realitě, která je nám dobře známá. Mexický držitel dvou Oscarů tentokrát nevytvořil svět, resp. rekonstrukci světa, aby prozkoumával dopad jeho zákonitostí na životy postav. Neslouží mu jako dějiště vzrušujícího dobrodružství plného napětí. Nepředvádí (se), pozoruje. Deset let připravovaný, 108 dní natáčený film je současně zcela původní, hluboce osobní projekt, nekompromisně naplňující vizi svého tvůrce. Pokračování zde. 100% (16.12.2018)

Zvěsti nelhaly alespoň v tom, že se bude skládat pocta matkám a vůbec ženám. V jádru celého eposu ale nic jiného, než potvrzení známé pravdy, že krásnější polovičky jsou silnějším a pro život připravenějším pohlavím, nakonec není. Um, se kterým dokáže Cuarón vystavět komplexní dramatický oblouk uprostřed zdánlivě obyčejné situace, je nezpochybnitelný. Jediným, ale přes celý film se táhnoucím problémem, tak pro mě zůstává styl dávkování jednotlivých zvratů. Máloco mi je totiž proti srsti tak moc, jako když se v instantně vyvolané depresi nechá postava koupat v nepřerušeném záběru. Volá to po umělé pozornosti a celistvost rodinných i životních peripetií se mi rozpadá před očima. (17.12.2018)

Roma nevcucne a nesežvejká, nedonutí diváka, aby si napětím okousával nehty, ani nepřipomene ten stejný humánní žalozpěv, s jakým se nešťastní hrdinové protloukali například ve Zlodějích kol. A přesto je krásná... Film o pocitech tak skutečných, že mě v kině štípaly do zadku, kdykoli jsem si pomyslel, že sleduji jenom film. Procítěné pomalé vyprávění, kde nejsou tak důležité následky, jako prožívání přítomnosti a empatie k hlavní postavě. A tomu odpovídá i styl - do dlouhých záběrů a do výrazné hloubky komponované scény, jejichž inscenace a ozvučení nechávají diváka putovat prostorem společně s aktéry, popřípadě dosyta vychutnávat emoce, které narace pečlivě připravuje a předznamenává (závěrečná mořská očista). Přestože jsem nepociťoval vytoužené cinefilní políbení, Romu jsem si veskrze zamiloval pro původní znázornění lidské sounáležitosti a pro její svět, který umí být stejně nehostinný, nevypočitatelný i láskyplný najednou. Režie i kamera fenomenální. (19.12.2018)

Po Potomcích lidí a Gravitaci jsem byla přesvědčená, že Cuarón má velký problém se scénáři, vyprávěcí logikou, přirozeností. Šustilo všechno či bylo konstruované na tezích. Ale protože jsem věděla, že jiné kvality má, cit pro emoce, atmosféru, kameru, vizualitu, a že s kvalitním příběhem (Dickensovy Nadějné vyhlídky) si poradit umí, zadoufala jsem, jestli se v tomhle filmu třeba potká se svým formátem, nenuceně, a byla zvědavá, co z toho vyjde. A ráda uznávám, že mě na celé čáře překvapil, i když mi dlouho - půlku filmu - trvalo, než mi začalo být jasné, že v dobrém. *** Řada věcí ve způsobu vyprávění mě především první půli rozčilovala, drhlo to, neplynulo... výjevy a situace se řadily schematicky, toporně, nevytvářely spojitý proud vyprávění, symboly byly doslovné a otřepané (ptáci v kleci, klecovitý dvorek, dům), nedalo se pochopit, že by jeden pes s věčně prázdnou miskou denně nadělal tolik hoven, černobílost mi připadala umělá, bezdůvodná, zdálo se, že v nativních barvách by všechno bylo přirozenější, žádoucnější... kostrbatost, přitaženost za vlasy, násilnost... a pak na to člověk, ani neví jak a kdy, přistoupí jako na psí hovna, nerozporuje realitu, magickou i v nepochopitelných komplikacích a těžkostech, přijme bez zbytečných tázání úděl, vršení, a celá druhá půlka plyne už sama, byla jsem vtažená... momenty smíchu i ustrnutí fungovaly bez odtažení, přijala jsem ten příběh za svůj jako obě jeho hlavní hrdinky přijaly svoje postavení. A začalo mě to těšit, prožívat s nimi úděl nás, žen, které vždycky na všechno zůstanou samy, prostě proto, že ženy zůstanou, zvládnou to a budou pracovat (=milovat), dokud se budou moci hnout. "Být mrtvá se mi líbí," vzdychne si slastně a vstane k další práci. *** A na konci mi zbyl pocit silného filmu, blízkého, intimního prožitku, a všechna ta vyprávěcí drhnutí a komplikovanosti k němu patřily jako jeho nedílná součást (Jak můj známý případně poznamenal: Drží to pohromadě jako chatrč ve slumu.), jako by odrážely fakt, že v reálném životě také nic nejde snadno, hladce, ideálně a leckdo to až údivně zbytečně a nejapně komplikuje a ani to vždycky nedopadne dobře, ale že pokud to je životní proces zkušenosti, pak člověk zůstane obohacený, silnější, prožitější, vděčnější a víc milující, víc usilující o dobro, umanutě a pokorně dál jako tráva trpělivě prorážející betonem... Nakonec jsem to tedy všechno trpělivě přijala a nechala se obohatit, věčná a chápající a smířená a posílená ženská. *** Prožitek cesty, kterou jsem během snímku urazila díváním se, od počátečního nepohodlí a rozmrzelosti k závěrečnému naprosto ryzímu pocitu obdarování a vděku, že jsem viděla silné, dobré nekompromisní dílo odrážející krutou laskavost a milost neustále drhnoucího žití, je zcela jedinečný. Spjatý právě s tímto filmem a žádným jiným. Nezaměnitelný. A víc ani nejde žádat. *~ (11.02.2019)