Ad Astra

Keď sa objavili fotky Tommyho Lee Jonesa a na scénu napochodoval Donald Sutherland, začal som premýšľať, či to môžem brať ako sequel Vesmírnych kovbojov. Potom som sa nechal unášať filmom. Či skôr, chcel som. Ale nešlo to. Niektoré veci sú bez debaty. Brad Pitt, akčné scény (ktoré tvorcovia vcelku šikovne zakomponovali do deja napriek tomu, že sú čiastočne samoúčelné), prekvapenie súvisiace s volaním S.O.S. (to som ozaj nečakal), atmosféra, zasnené tempo (ktoré samozrejme mnohým nebude vyhovovať). Trocha absurdný dojem som mal z audiovizuálnej stránky, ktorá je natoľko geniálna, až ma nebavila; pripadala mi príliš dokonalá, príliš krásna. Vravel som si, utešoval som sa, že vo finále to možno predsa len chytí dych. Nechytilo. (08.02.2020)

James Gray se po Ztraceném městě Z trefil ještě jednou! Ad Astra je v podstatě mistrovské dílo, které umně balancuje mezi blockbusterem a staromilským sci-fi eposem, přičemž se pevně obtáčí kolem tématu otec a syn. Klíč k úspěchu spočívá v tom, že se jede po archetypální žánrové kostře, všechno je ale realizované skrz prakticky působící efekty a přísný důraz na hlavní postavu. V jiných rukou by z Ad Astra byl typický akční flák moderního střihu. Gray se však vešel někam mezi Interstellar a Gravitaci a natočil skvěle ubíhající dobrodružství, které je tak akorát napínavé a tak akorát osobní, aby vás ty dvě hodiny poctivě semlely ze všech stran. Z fleku se tu dá žasnout nad vizuálním podáním, nad akcí, nad herci i nad přímočarou vizí, jejíž prohlubování je možná doslovné - ale vzhledem k tématu je právě verbalizování ústředních motivů tím, co ve finále utahuje šrouby. Za mě tedy velká paráda a pevně doufám, že takhle spokojený nebudu sám. (13.09.2019)

Brad sype životní moudra z rukávu, režisér James Gray předkládá svůj nejambicióznější projekt, Hoytemovy obrazy znovu berou dech a divák očekává nějaký twist, který ovšem nepřichází. Nevadí. Asi. Komorně laděné sci-fi z neblízké budoucnosti (kupříkladu Měsíc je tu plnohodnotnou lidskou základnou), které je nicméně staromilské i překvapivě přímočaré. Náš hrdina má skvělé výsledky a v americké kosmonautice je ideálním kandidátem pro ultra super tajnou misi, na které závisí budoucnost celé Sluneční soustavy. Kdesi u Neptunu dělá totiž neplechu někdejší vládní projekt: posádku dole považovali za mrtvou, jenže vše vypadá krapet jinak včetně toho, že kapitán výzkumné expedice je Bradův roky nezvěstný otec. Každopádně opakované prudké výboje energie mají katastrofální následky a je třeba zakročit. Jenže jak začneme, tak i skončíme. Moc vrcholů nepřijde, navíc patlání v problematickém vztahu s otcem je až příliš, navíc bez čehokoliv nového, jiného. A konečné rozuzlení jsme tak nějak očekávali. Mezitím potěší honička lunárních vozidel (ale je moc krátká a chybí nějaký wow moment) nebo střet s rozzuřeným primátem (ale je moc krátký). Asi je to celkovým pojetím, kdy tvůrci neustále tlumí zvuk, atmosféričtí, snaží se být nevtíraví i hudebním doprovodem Maxe Richtera. Brad Pitt, který prakticky nesleze z plátna, je tradičně spolehlivý, ale přes skafandr neměl moc příležitostí skutečně vyniknout. A hlavně: mluví o emocích, ale emoce přeci jenom chybí. To si na rovinu řekněme. (23.09.2019)

Nejsou mi úplně sympatické filmy, které se tváří, jako kdyby sežraly Šalamounovo hovno, a pak vytáhnou scénu, které jako by vypadla z nějakého totálního béčka. Tak kurňa, mám filmy, v nichž hrdina naskakuje v poslední sekundě do odpichující se rakety, případně si udělá štít ze solárního panelu a s odrazem propluje skrz prstenec Neptunu od jedné vesmírné lodě ke druhé. A pak mám filmy, kde se hloubavě filosofuje nad údělem lidské existence. Ale míchat by se to nemělo. Uznat musím, že Ad Astra krásně vypadá a krásně zní, řada scén má úžasnou atmosféru a v první polovičce jsem byl v podstatě nadšený. Pak se ale ty různé rušivé nesmysly začnou vršit tak moc, že prostě zásadně ubírají zážitku a nejsem schopný je ignorovat. Vše podtrhuje voiceover Brada Pitta, který je fakt napřesdržku. Ten film by pro mě dával mnohem větší smysl, kdyby tam ty niterné průpovídky nebyly, neboť bych si hrdinovo počínání osvětlil sám mnohem přesvědčivěji. Takhle celý film působí jako jen průměrně chytrý člověk, který chce vzbudit dojem génia. Dokáže operovat chytře znějícími větičkami, ale celému sdělení chybí nějaký hlubší koherentní smysl a v závěru z něj vypadne banální YOLO. Film, který by strašně moc chtěl, ale nejde mu to. (21.09.2019)

Mnohem více než Interstellar, s nímž je Ad Astra často srovnáván, mi film připomněl Soderberghovu adaptaci Solaris. A to jak atmosférou a stylem podávání emocí a děje, tak i hudbou, která se u soundracku Cliffa Martineze minimálně inspirovala. Pokud jde o atmosféru a herectví Brada Pitta, pak nemám výhrad. Stejně tak ke kameře, za níž stál Hoyte van Hoytema. Vesmír je tu prázdné bezútěšné místo, které z člověka vysává schopnost cítit, být člověkem, navzdory úchvatným záběrům v pozadí s modrým Neptunem či startujícími vesmírnými loděmi. Horší je to s logikou děje, a to i tou vnitřní logikou světa tak, jak je nastíněna. Už samotná cesta k Neptunu, která má od Marsu trvat 79 dní. Jestliže doletět k Neptunu je ve filmu jen o málo náročnější, než dostat se na současnou ISS, mohla být dávno (myslím v rámci filmového světa) skrze Sluneční soustavu zřízena kyvadlová doprava, na stanici u Neptunu mohly vesele rotovat posádky a nějaké odtržení od světa či posedlost úkolem vůbec nemuselo přerůst v nějaký konflikt. Když se jedna postava chce pomstít, taky to nedává moc smyslu, protože kde měla záruku, že McBride bude chtít to samé, a proč by pro ni bylo nutné ho propašovat na palubu, když posádka lodi měla přesně ten samý úkol, a tak dále a tak dále. Snaha vytvořit určité situace tu často nepůsobí logicky ani v rámci filmem nastolených pravidel. To mi pak brání si plně vychutnat i tu psychologickou stránku věci, která je jinak sama o sobě působivá. S odstupem času musím hodnocení snížit na tři hvězdy, k čemuž mě nutí zbytečné logické přešlapy a nedomyšlenosti. (21.09.2019)