Morálka paní Dulské

Ani pořádně nevím proč, ale čekal jsem spíše komedii a úvodní minuty Morálky paní Dulské mě v tom navíc utvrzovaly, takže čím dramatičtější pak byl film, tím jsem já byl překvapenější. Před Zdeňkou Baldovou klobouk dolů - ve vážném stavu hrála tak přesvědčivě a s takovým nasazením, že by snad nikoho ani nenapadlo myslet na její podlomené zdraví. (26.01.2017)

Návrat o pár desítek let zpět do dob, kdy si všichni nebyli rovni, ale vládl kapitál. Tak nějak by to asi napsal soudobý recenzent. Já dodávám, že to je Krejčíkův výborný návrat. Zdeňka Baldová exceluje, Jana Brejchová je proklatě krásná a Vladimír Ráž zhýralý mladík, jemuž vše projde. Krejčík kritizuje morálku, peníze, které všemu vládnou. (27.06.2008)

Podle stejnojmené divadelní hry polské dramatičky Gabriely Zapolské z roku 1906 vzniklo působivé drama, v němž Zdeňka Baldová opakuje svou roli z nastudování Tylova (Stavovského) divadla z roku 1954. Její výkon je obdivuhodný a dokazuje, jakou byla skvělou herečkou, ale zbytek obsazení se nijak nenechá zahanbit. Dojemný precizní výkon podává Marie Tomášová coby utrápená krásná služtička, jejíž příběh film vypráví. Vladimír Ráž mi tu něčím připomínal Laurence Oliviera - jeho samolibý zhýralec se zárodky charakteru je velice uvěřitelný. Famózní je Vlasta Fabianová, někde mezi koketou a matronou v roli zákeřné tety. Jiřina Šejbalová a Jana Brejchová hrají poměrně jednoduše načrtnuté kladné postavy, které jim nedávají mnoho hereckého prostoru, ale jejich výkony jsou rovněž velice povedené. Snad jediný, kdo tak úplně nesedí, je velice přemrštěně exaltovaná Alena Martinovská, která svou rozmazlenou Hešu dost přehrává - v porovnání s relativně civilními výkony zbytku obsazených to působí jakou pěst na oko i ucho. Krejčíkova režie je naprosto precizní, tíživé scény jsou vhodně vyvažovány humornějšími momenty (scény z tanečních, ...) a kameraman Vladimír Novotný vytváří velice zajímavé kompozice. Silný filmový zážitek. (21.02.2009)

V roce 1958 se Jiří Krejčík vrátil po více než deseti letech k vyobrazení měšťanského světa 19. století, kterého tak zdařile dosáhnul už ve své režijní prvotině, v adaptaci Nerudových povídek Týden v tichém domě. Tentokrát je však jeho pohled nesmlouvavější a společenská kritika sžíravější. V adaptaci dramatu Gabriely Zapolské Krejčík útočí na zvyklosti, pohodlí a hamižnost jedné středostavovské rodiny, aniž by sklouznul do příliš zjednodušujícího podání. Jeho postavy jsou - i zásluhou skvělých hereckých výkonů - natolik komplexní, že je nelze a priori odsoudit. V hlavní roli madam Dulské příběhu vládne nezaměnitelná Zdenka Baldová, avšak přinejmenším stejnou pozornost si zaslouží Marie Tomášová, jejíž výkon v roli utlačované, přesto vnitřně silné služebné snese srovnání s Mari Töröcsikovou, která ve stejném roce vytvořila obdobnou postavu ve Služce Zoltána Fábriho. Na filmu se mimo jiné podílely přední osobnosti tehdejší umělecké scény: kostýmy zvýrazňující jednotlivé charaktery postav navrhl Kamil Lhoták a původní hru ve scénáři upravil dramaturg a spisovatel Jiří Fried. Krejčíkova profesní i osobní vyhraněnost pak vděčí také nadčasovému vnímání (nejen) tohoto filmového díla. (10.03.2012)

Film o ne vábných stránkách kapitalismu lze udělat nejen s vkusem, ale i úsměvem a nadhledem. Měšťácké pokrytectví (existuje ovšem i proletářské a zdaleka se neomezuje na komunisty) bylo a je vděčnýn tématem. Zatímco soudobý konzumismus je chápán a nazírán současnou veřejností odlišně, zdaleka ne vyhraněně, ten starý byl za stara skoro vždy kritizován. Zprava, zleva, zespodu - a když to jen trochu šlo - i zeshora. Svým způsobem čítankový příběh ve stylu Olbrachtovy ANNY PROLETÁŘKY "ozvláštňuje" několik "maličkostí": vedle brilantní Krejčíkovy režie k tomu přispívá i scénář Jiřího Frieda a pak přímo přehršel uměleckých výkonů, jimž v titulní roli vévodí stařičká Zdena Baldová, pro niž nesmíme zapomínat na Fabianovou, Tomášovou, Šejbalovou či tehdy zvláště mladou Janu Brejchovou. Zhýralost sluší i standardní suverenitě Vladimíra Ráže. Zapomenout nelze ani na dobře fabulovaný obsah, v němž je protikladem jásotu jedné strany (kolem paní Dulské) i postupný nárůst sebevědomí hlavní hrdinky. Právě toto odmítání schematického chování "výcviku a zase výcviku ..." v duchu obligátního dobového černobílého vnímání problému, je zdrojem síly Krejčíkova přístupu. Ocenění zaslouží i rázné pojetí Šejbalové v její roli rázné, přímočaré dívčiny tety. Nezávisle na datu natočení máme před sebou jeden z mála filmů padesátých let, které svou úrovní i sdílností oprávněně oslovují již několik generací filmových diváků. (16.04.2008)