Vyšší princip

„Ak si sužovaný nepriateľskou mocou neustúp. Chráň si miesto dané ti prírodou. Pýtaš sa ktoré to je? Predsa miesto muža.“ , čítal kolegom v zborovni pán profesor prezývaný Vyšší princíp. Učil študenov, že práve morálka je najdôležitejším merítkom našej hodnoty. Život počas druhej svetovej vojny však žmýkal z ľudí všetko do poslednej kvapky. Dobré i zlé. Skutočný príbeh o študentoch, ktorých charaktery nestihol preveriť čas, ale hlavne o odvahe i strachu tých okolo, je výborne natočeným snímkom, ktorý sa vyhol nadbytočnému pátosu a nič nevnucuje..iba sprevádza. (04.05.2006)

Jedno z nejsilnějších dramat vůbec. Nepopsatelná atmosféra snímku podpořená temnou hudbou spolu s výbornými herekými výkony (kromě Smolíka rozhodně stojí za zmínku i Brejchová, Kostka, Lohninský či Lukavský); to je Vyšší princip. Celkový dojem/pocit diváka z tohoto filmu se dá myslím velice dobře vyčíst z obličejů jednotlivých studentů v závěrečné scéně (nenávist, smutek, vzdor,...doplněte si svoje pocity ;-)). Rozhodně bych ho dal povinně promítat ve školách. (20.03.2008)

Je to snad náhoda, ale zrovna včera jsem v komentáři ke Koljovi zmiňoval, že z mého pohledu patří mezi tři nejlepší české filmy. Večer jsem si pak pustil tohle úžasné veledílo, kvůli kterému náhle zbude na Svěráka a spol. jen medaile bramborová. Tohle je totiž hotový nadfilm, dokonalá mozaika poskládaná z tísnivé atmosféry tehdejší doby a z utrpení nevinných znázorněného tak působivě a depresivně, že podobné emoce se ve mně vzpouzely už snad jen v případě Schindlerova seznamu. A v neposlední řadě ty úžasné herecké výkony v čele s vyděšeným pohledem Františka Smolíka, který si prohlášení "Die Sache ist erledigt" vyložil úplně opačným významem- správným, ale bohužel opačným. Klenot nejen české, ale i světové kinematografie! (16.06.2012)

Děvenko, co jí to povídáte, teď v rozhlase říkali, že Vlastík byl... Ticho, křik, střelba. Film o třech mušketýrech, kteří dostáli svému předobrazu, alespoň tím, že zůstali pospolu. Pro mě je Vyšší princip, ani ne tak výpovědí o debilním režimu, jako spíš zpovědí a hlavně vyrovnáváním se se ztrátou blízkých lidí, přátel, dětí. Ta doba byla hodně temná, psychika byla na bodu mrazu a Krejčík jí natočil s přehledem, do detailu skvěle. Herci jsou perfektní a nebudu nalhávat sám sobě, že jsem v jednu chvíli nebrečel a nechtěl vetovat německý jazyk. Pokud budu mít pravomoc někoho z herců vytáhnout, tak Ivana Mistríka, který Vlastíka zahrál nádherně. Byl až do poslední chvíle statečnej a když jsem si vzpomněl na scénu, kdy mu jeho matka říká, že chce aby šel na práva, aby měl velkou budoucnost a hezký život, bylo mi v tu chvíli, milí čtenáři, hodně smutno. Šílenství! " Tak tyhle rakve vyráběl můj táta...." (20.02.2009)

I když jsi tísněn a sužován nepřátelskou mocí, přece by bylo hanebné ustoupit. Chraň místo dané ti přírodou. Ptáš se, jaké je to místo? Místo muže! Citovaný Senecův výrok, ve filmu pronesený titulní postavou, je jakýmsi logem celého příběhu. Příběhu o lidské statečnosti, která je pečlivě skryta za masku apoliticky smýšlejícího člověka. Autor literární předlohy, spisovatel Jan Drda, publikoval stejnojmennou pětistránkovou povídku již na podzim roku 1945. Vycházel z reálné události, která se přihodila v červnu 1942 na gymnáziu v Příbrami. Po přečtení povídky byl režisér Jiří Krejčík rozhodnut dát jí filmovou podobu. Realizací se začal zabývat již na konci čtyřicátých let, Drda však konečnou scénáristickou verzi dokončil až o deset let později a rozšířil ji pro potřeby celovečerního filmu. Příběh nás zavádí do maloměsta v době druhé světové války. Je po atentátu na Heydricha, platí stanné právo a nacisté se mstí za každou malichernost. A právě jedna taková malichernost stojí život tři studenty. Ústředním hrdinou se stává starý profesor zdejšího gymnázia Málek, člověk žijící mimo realitu, uzavřený ve světě antických filozofů. On je tím hrdinou, který se rozhodne intervenovat za uvězněné studenty a zachránit jejich mladé životy. I přes marnou snahu zabránit hrůznému činu projeví svůj občanský postoj v samotném závěru, kdy před celou třídou odsoudí právě probíhající perzekuce nevinných lidí. Smolíkův oscarovaný výkon zcela jistě tvoří jeden z nejvýznamnějších mezníků v historii českého filmového herectví a pro herce samotného představuje dosavadní vrchol uměleckého působení před filmovou kamerou. V rámci precizního Krejčíkova vedení se tu dokázala s obdivuhodnou autenticitou prosadit také generace mladých a začínajících adeptů hereckého řemesla v čele s mladinkou Janou Brejchovou, Petrem Kostkou, Janem Šmídem, Alexanderem Postlerem i Jiřím Kodetem. Zvláštní postavení pak ve filmu zastává osoba velitele místního gestapa (Hannjo Hasse). Ten zde není vykreslen jako primitivní sadistická bestie, ale jako vzdělaný kultivovaný člověk, milující otec a odchovanec skautského hnutí. Jeho poměrně dobrá čeština naznačuje i možnost českých předků. Tento – alespoň vnějškově – bezchybný profil naruší jediné gesto, s nímž odsoudí nevinné studenty na smrt. Krejčíkovi se touto stylizací podařilo vytvořit daleko věrohodnější portrét alibistického vraha, který posílá své oběti na smrt od psacího stolu. Závěrečná scéna popravy patrně náleží k nejsugestivnějším pasážím hraného filmu v celé jeho historii a ve své syrové upřímnosti funguje i cosi jako memento dalším generacím (dramatické okamžiky přelomových let 1968 i 1989). Absurdní vražda mladých studentů, tragická událost, která byla ve skutečnosti součástí mnohem děsivějšího pekla. Snad proto Krejčíkův film zanechává v divákovi i po více než padesáti letech neopakovatelný zážitek. Děsivý a okouzlený zároveň. (02.11.2008)