Legenda o lásce

Legendu o lásce jsem jako dítě neviděla (díkybohu), přijala jsem ji na upršené sobotní odpoledne a ještě jsem se při tom musela zabavit hledáním na čsfd, jestli je to opravdu pohádka, co je to zač a proč mě to nebaví... Jednak se mi zdálo nelogické, že tolik lidí strádá nedostatkem vody, ale prokopávat horu jde jen jeden, aby si vysloužil ruku princezny, která mu mezitím samozřejmě "stárne". Čekala jsem, jak bude děj ukončen, ale ani to mě nenaladilo.. celou dobu jsem si říkala- je to rok 1956, ale.. to mi nepomohlo, za 2*. (18.05.2014)

Fialová s Rybářovou se zamilují do stejného Cikána a Krška z toho hned udělá pozdvižení. Moc pozdvižení to vlastně nebylo, spíše to byla nuda. Tak jsem si ji zpestřila tipováním, kdo ve výsledku bude nejvíce přehrávajícím. Vyhrál Karamitev. A že to byl skutečně drsný souboj, protože jediným solidně hrajícím byl Smolík. (19.05.2023)

Chvíli mi to připomínalo pracovní morálku některých našich pracantů kopající za Telecom ... jeden pracuje, dalších x lidí ne že by mu pomohlo, ale jen se dívá a řve "do toho, kopej, bij !" Jako pohádku bych to nehodnotila ... myslím, že i jako dítě bych to v téhle formě nepobrala, spíš bych se trápila nad tou vyloženě dramatickou láskou vykoupenou deseti lety odloučení. Každý tam jen trpí ... ta žárlivostí, ten dřinou, ta steskem. Samozřejmě, že děj beru s velikou rezervou. Patrně větší pohádkovost se z jednoho z dramatických děl tureckého básníka, vytvořit v té době nedala. (20.12.2013)

Hovořil-li jsem v komentáři u filmu Labakan o jisté tvůrčí bezradnosti, pak tento fakt platí dvojnásobně u druhé pohádky Václava Kršky natočené v koprodukci s bulharskou kinematografií. Klasický motiv nenaplněné lásky a povinné zkoušky charakteru je rozehrán zcela nedostačujícími prostředky pro metráž dlouhého celovečerního filmu. Jediným uspokojivým kladem tak zůstávají vedle vděčných bulharských exteriérů pouze výkony Jany Rybářové a Vlasty Fialové v rolích dvou sester. Obě zmíněné umělkyně v tomto filmu docházejí na rozcestí svých kariér i životů. Rybářová nedlouho po dokončení spáchá sebevraždu z nenaplněné lásky ke kolegovi Přemyslu Kočímu (ve filmu hraje postavu vezíra), Fialová v příštích letech zasvětí své umění především divadelní Thálii. I takové bývaly konce nadějných osobností českého filmu. Můžeme jen litovat, jak nesmyslně a trestně bývalý režim zacházel s podobnými talenty. (12.02.2009)

Takovéhle filmy se těžce hodnotí. Svým způsobem to na mě příjemně zapůsobilo, prostředí osmanského paláce, výzdoby a šaty hlavních představitelek, to všechno bylo nádherné. Na druhou stranu na mě film působil až příliš poeticky a spíš se blížil divadelnímu představení. Což ovšem, dle mého laického názoru, bylo pro československou kinematografii té doby výstižné. (17.10.2010)