Vzplanutí

Může-li film zhmotňovat lidský dotek, pak tenhle film mně dokázal pomalu a smyslně svádět, až jsem se do něj zamiloval, prožil jsem s ním žhavé chvilky, obrazný orgasmus a vášeň, objetí, vášnivé polibky, ale i první mráčky a vzájemné nepochopení, aby mě nakonec odkopl jako ta největší děvka a vypořádej se s tím jak chceš. Tohle vše jsem prožil během intenzivních a těžce uchopitelných 150 minut čiré filmařské radosti a oslavy veškerého vizuálního umění. Přitom se jedná o jednoduchý příběh kdy on se zamiluje do ní, ona odjede do zahraničí a vrátí se s jiným. Ale ta jednoduchost s jakou se režisér pohybuje v tomto příběhu, jak si vychutnává oslnivé obrazové momenty těch i nejobyčejnějších věcí a krajiny, jak si hraje s divákem a nechává ho na pochybách, jak si to celé vyložit. To vše mě nenechalo chladným a mám pocit, že jsem viděl film, který budu ještě hodně dlouho zpracovávat, a k němuž se budu v myšlenkách vracet. Miluju, když jsem překvapován, když jsem unášen, když jsem fascinován. A stejně jako se chvíli člověku může stýskat po holce, kterou miloval a ona ho odkopla, stejně tak se mi už teď stýská po tomhle zvláštním příběhu. [27. Art Film Fest Košice] (21.06.2019)

Enigma, která nepřestává udivovat, plést a fascinovat. Plíživě podnětná analýza korejské sociální nerovnosti a hluboce zakořeněné frustrace mladých mužů z nižších vrstev společnosti. A přitom vynikající thriller, halící všechny informace do temného závoje, z něhož jen občas vypadne kousek skládačky, ale nikdy kompletní řešení. Neskonale obdivuhodná podívaná o domněnkách, hledání vlastní pravdy a absenci objektivní reality. Netvrdím, že je to nejlepší film dekády. Jen jsem z té půl druhé tisícovky za uplynulých deset let neviděl lepší, než je Burning. Po skončení totiž nedoutná, žhne. (21.08.2020)

Jihokorejské filmy prostě musíte milovat! Fantastická abstrakce milostného trojúhelníku je opřená o věrohodné herecké výkony složené zejména z tajemna, smrti a posedlosti. A skutečnost, že ve filmu se pramálo mluví jen umocňuje tu tíživou atmosféru, do níž se náš hlavní (hlavně chudý) hrdina zapletl. Inu, pozor na chlápky jezdící v Porsche 911 GT2 RS. 82 % (13.09.2019)

Zvláštny príbeh o zvláštnych ľudoch, ktorý na konci zapadne do zaujímavej zápletky. Bohužiaľ však do zápletky, ktorá celú tú dlhú trojuholníkovú hru, naplnenú veľkým množstvom nezásadných udalostí a hlavne rozhovorov, nezachránila. Najprv netradičné rande. Potom jednostranná láska. Žiarlenie a trápenie, ktoré sa od určitého momentu zmení na stalking/pátranie. Nebola to blbosť. Nenudil som sa. Herci sadli bez problémov. Len tempo malo byť svižnejšie, aby som sa k vyústeniu nemusel až tak dlho prepracovávať. Nemôžem odporučiť, ale ani vyložene odrádzať. (08.02.2020)

představte si, jak držím dva prsty, od sebe navzájem vzdálené tak nepatrně, že je jen sotva znatelná nějaká mezírka. tak takhle blízko bylo od implicitního k explicitnímu, co se vyprávění týče. všechny indicie tak nápadně nastrčené a tak výmluvné, že i když se sice o doslovnosti hovořit nedá, už to k ní nemůže mít blíž. v tomto směru se má, možná nemístná očekávání, vyvěrající z dřívějších setkání s žánrově a námětem příbuznými jihokorejskými snímky jako Kvílení a Vzpomínky na vraždu, uspokojit nepodařilo. čili si nejsem jist, zda dobře rozumím tomu, o jaké nedořečenosti a nepolapitelnosti se v souvislosti s filmem tak často píše. leda bych tedy pátral do detailu po každé motivaci a zakresloval si souvislosti mezi všemi těmi drobnými popiskami, kterými Lee charakterizuje postavy, ale takové snažení se mi jeví jako předem marné a relativně bezúčelné a to nejen s ohledem na konkrétní případ Vzplanutí, ale vlastně i obecně na základě přesvědčení, že jediná dobrá charakterizace je ta v posledku ne zcela uchopitelná a jediný dobrý systém motivací je ten neúplný. to je ta další, abstraktnější mezírka, kterou chci, aby si čtenář představil, ta, která odděluje věrohodnou práci s postavami od nevěrohodné, a Vzplanutí jí ilustruje přímo učebnicově. čili v kontrastu k jiným ohlasům naopak v tomto směru mé nároky snímek uspokojil. nemluvě o důmyslné kameře, kterou bych si - a tady toto je spíše jen tušení či učený odhad, chcete-li - troufal připsat na vrub spíše přímo Chang-dong Leeovi a jeho režijnímu vedení. a s tím souvisí i nastavení relativně pomalého, ale vlastně perfektně vyváženého tempa, které umoňuje se pohroužit, aniž by přitom divák podlehl byť jen na okamžik zcizujícímu účinku nudy. (06.02.2021)