Režie:
Jonah HillScénář:
Jonah HillKamera:
Christopher BlauveltHrají:
Sunny Suljic, Katherine Waterston, Lucas Hedges, Na-kel Smith, Olan Prenatt, Gio Galicia, Ryder McLaughlin, Alexa Demie, Harmony Korine, Jerrod Carmichael (více)VOD (5)
Obsahy(1)
Kalifornské slunce, holky, mejdany, skejt a parta starších kluků, do které by hrozně rád zapadl. Tohle je prostě léto všech velkých poprvé, na které Stevie nikdy nezapomene. Tím spíš, že ho prožívá v polovině devadesátek – neopakovatelné době, jejíž atmosféru Jonah Hill (Vlk z Wall Street, Superbad) ve svém režijním debutu dokonale vystihl, hudbou počínaje a módou konče. (Aerofilms)
(více)Videa (1)
Recenze (198)
Nostalgické filmy a příběhy jsou fajn, mají-li co říct. Tenhle film mě částečně zklamal tím, že je to prostě jen sled scén a událostí bez výraznější příběhové linie, bez pořádného děje, bez nějaké zapamatováníhodné scény, díky které bych si ho dokázal vybavit i za delší dobu. Vlastně je to celé takové na pohodu, občas nějaký konflikt, aby se neřeklo, a než jsem stihl jako divák začít sympatizovat s aspoň nějakou postavou, nastal konec. Filmu se nepovedlo mě vtáhnout do děje, mnohdy jsem u filmu myslel i na řadu jiných věcí s filmem nesouvisejících, a tak to vlastně kolem mě jen tak profrčelo stejně jako ta partička na skejtu na kinoplátně, která se poflakuje, řeší život, skejt a holky a snaží se přežít v té zvláštní době, které se říká devadesátky. Neříkám, že film byl vyloženě špatný, ale nebyl bohužel ani dobrý. Taková typicky průměrná nostalgie na pohodu, která nenadchne, neurazí a ve výsledku je vlastně člověk rád, že to viděl, ale nic to v něm nezanechá. Maximálně tak pocit nebo spíše něco jako vzpomínku na to, jak to bylo fajn, když člověk v 90. letech jako dítě nemusel řešit žádné starosti a povinnosti a jen plul životem. A to je vlastně to krásné, co mi film nabídl. [27. Art Film Fest Košice] ()
sakra sebevědomý debut (!) ani ne tak námětem, nebo formou -vše bylo, tak nějak, už X krát viděno- ale minimálně; tou lehkostí, s jakou Hill mluví o dosti drsném dospívání, jednoho outsidera (žádný feel good, to fakt není) za to respekt.. a maximálně; je po dlouhé době, osvěžující, poslouchat ost složené z jiných, než vosumdesátkových songů :) ()
Budu počítat s tím, že většina hned po jméně pozná herce Jonaha Hilla- komediální herec, který se ovšem po komediálních rolích v Zbouchnuté nebo 21-22 Jump Street ponořil i do vážnějších rolích. Dostal sice 2. Oscarové nominace (konkrétně za Moneyball a Vlka z Wall Street) ty ale pořád sázeli na jeho komickou stránku a Jonaha Hilla to dohnalo tak daleko, že zatoužil po vážných rolích a začal kvůli nim hubnout jako bylo vidět třeba ve výborném seriálu Maniac. Jonah patří nepochybně mezi nejtalentovanější herce z té mladší generace a jako každá ta hvězda pochytil režisérské ambice. A tak se dostáváme k jeho režíjnu debutu Devadesátky. Hill se narodil v roce 1983 a tudíž vyrůstal v 90. letech stejně jako hlavní představitelé tohoto snímku. Hill se tak inspiroval svým vlastním mládím a je to na scénáři poznat, že má Hill k látce opravdu blízko a celé to působí jako by někdo dopodrobna pojednával o svém mládí. A ta 90. atmosféra sálá ve filmu opravdu všude. Devadesátky jsou solidní retrojízdou, která jako by vypadla z denního života mládeže 90. let. V pozadí v baru začne hrát Kiss From A Rose od Seala, hlavní hrdina má povlečení Želvy Ninja, nosí triko Street Fighter II a především začne žít klasický život devadesátkového teenagera. Doba kdy kompy a mobily, Facebook a Instagram nevládli světu a mladí prostě užívali života venku. Celý ten film vlastně předhazuje pocit, že muselo být cool žít v devadesátkách. A muselo být cool být skejťákem v devadesátkách! Jonah Hill je oficiálně režijní talent a ze všech těch ostatních režisérských debutů posledních let typu Lady Bird nebo Booksmart Hill jasně vede. Umí skvěle vézt mladé herce, kdy je každý z party mladých hovádek neskonale sympatický (i ten co vypadá jako Sheryl Crowová!) a především hezky pracuje s charakterem Stevieho v podání Sunny Suljice. Ten se postupně otloukává a z menšího outsidera se stává populárním členem své party kdy zažívá první opití, první úrazy na skateboardu a i první sex! Hezky se na příběh Stevieho kouká a to i když je v samotném jádru tak primitivní a nepřekvapivý. Jenomže celá ta retro atmosféra, srdíčkové pojednání o tom,že nic by se nemělo přehánět (ať už je myšleno chlastání, fetování nebo šukání!) a především fakt, že je to v jádru hrozně citlivý film to vše táhne nahoru! Rozhodně to není film pro každého a už vůbec ne pro celou rodinu. V kinosále jsem narazil na matku s dvěma dětmi, kteří z filmu odešli asi po 10. minutách a to zrovna ve chvilce kdy se jeden z chlapců zeptá svých kamarádíčků jestli by radši vylízali mámu nebo vykouřili tátu. Tenhle film se s tím nesere a nebojí se dát poselství o tom jaký jsou rodiče pozérský hovada, kteří vlastně nechtějí abyste dělali chyby, které ve finále sami dělali. Přesně takhle funguje postava Stevieho matky v podání Katherine Waterson o které se z náznaků dozvíme, že její minulost není úplně zlatá a přesto má problém když zjistí jak Stevie tráví svůj volný čas. Samá postava matky je ale kromě téhle linky extrémně nezajímavá a vlastně ve finále filmu zbytečná, mnohem lépe funguje postava staršího bratra Iana v podání Lucase Hedgese. Lucas Hedges je super a jeden z nejtalentovanějších herců těsně nad 20 let a i když je jeho Ian tak trochu hovado, ve finále má srdce na pravém místě a poté co začne vyprávět historky z mládí se svou matkou se mu vlastně nikdo nesmí divit, že je tak trochu hovado. Sunny Suljic je ale opravdu neskutečný talent a jeho Stevie je prostě sympatický hrdina se kterým se těch 80 minut tráví hodně snadně. Jeho postupné budování vztahu s novými kamarády, získávání respektu, komplikovaný vztah s bráchou a matkou, první soulož.... tohle vše divák se Steviem zažije a všechny jeho úskalí a zároveň radosti prožívá s ním. Není to o tom, že si Stevie rozbije hlavu a bolí ho to. Je to o tom, že si Stevie rozbije hlavu ale získá si tím ten správný respekt. Super je také Ray v podání Na-kela Smitha. Ten ve filmu působí jako nejstarší z grupy, pro Stevieho je vzorem, machrem a nejlepším kámošem, Ray ale vždy dokáže Steviemu včas říct kdy je čas zastavit a především Stevieho podrží v hodně těžký chvíli. Ve finále je každý z party neskutečně sympatický, Stevie a Rey ale jasně vedou a jsou z celé party nejzajímavější. A má to skvělej soundtrack dvojice Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Ten se festovně skvěle poslouchá a dokáže dost pravděpodobně fungovat i pouze jako soundtrack bez filmového doprovodu. Ve finále hodně příjemná, vydařená a poctivá filmařina u které se Jonah Hill skvěle vypsal ze svého mládí a skvěle si to celé zrežíroval. Sehnal dokonalé mladé ksichty a dal najevo světu, že je nejen skvělý herec ale i skvělý scénárista a režisér. Sice ze mně Devadesátky pár hodin po projekci možná vyprchali až příliš rychle, pořád na to ale vzpomínám hodně dobře a na další Hillův film který si snad opět nebude brát servítky se nemůžu dočkat. Muselo bejt cool žít v devadesátkách! () (méně) (více)
Na jednu stranu brilantní režijní debut Jonaha Hilla ve formátu 4:3, na stranu druhou semi-autobiografická coming-of-age storka, která funguje nejenom jako sugestivní sonda do skejťácký subkultury Města Andělů, ale i jako autentická výpověď jedný generace. Neskutečně podmanivá retro podívaná.... [#A24RULES!] ()
To je debut jako kráva. Film je naprosto krásnou kombinací feel-good filmu, dokonalého soundtracku a nových vycházejících (doufejme) hvězd stříbrného plátna. Snímek uteče jako víno a bude vám při jeho sledování neskutečně příjemně (až na pár drsnějších momentů), obzvlášť pokud jste v 90. letech vyrůstali, protože některé situace jsme mohli zažít i my, panelákový děcka co přežívali život na betonu okolo milénia. ()
Reklama