Pozor na oči!

Francouzská komedie is back! Pozor na oči je téměř dokonalou konverzační komedií. Velice dobře jsem se bavil. Jako u každé komedie záleží na mnoha faktorech zda vám sedne. Je to o vašem aktuálním rozpoložení a druhu humoru, který máte rádi. Zdejší hodnocení osciluje mezi podprůměrem a nadprůměrem, já se řadím k těm co to považují za nadprůměr. Vždy jsem měl rád filmy, které se odehrávaly v jediné místnosti. Když je geniální scénář, stačí dva herci dvě židle a stůl. Tady je to kancelář dost podezřívavého komisaře vyšetřujícího podezřelého z vraždy. Dotyčný však tvrdí, že nic neprovedl a že jen k muži ležícímu v tratolišti krve přivolal policii. Komisař je však starý mazák a tak historce o noční procházce podezřelého nevěří. Obzvláště když od jeho bedlivé sousedky zjistil, že dotyčný šel z bytu několikrát ven a zase dovnitř. Aby toho nebylo málo požádá vyšetřovatel svého jednookého kolegu aby mu podezřelého na chvilku pohlídal, že si musí odskočit ..... Prostě super ! :-) . S Benoîtem Poelvoordem jsem zatím neměl tu čest, ale tady byl super ! Takže asi tak. Dávám za 4 škeble. * * * * (20.11.2019)

Quentina Dupiexa nakoukáného příliš nemám, tedy jsem nevěděl, do čeho jdu, ale Benoît Poelvoorde je víceméně vždy zárukou kvality a tentokrát mě Francie mile překvapila, ani né tak humorem, jakožto nápadem, napětím a zajímavými zvraty ( Zvrat, co příjde v 10 minutě je perfektní) a hodně nečekané je i samotné finále. Na to, že se film odehrává z 90% v jedné místnosti, je zde víc než dost komických situací. Slušný, krátký a zábavný Asi tak. 75% (03.09.2019)

První půlhodina mě vesměs hodně bavila, ačkoliv už během ní na mě film působil coby takový céčkový pokus o Bertranda Bliera, ale jinak jsem měl poprvé pocit, že na mě výtvor Quentina Dupieuxe svým humorem dokáže fungovat. Pak se z toho ale stala těžce překombinovaná slátanina plná čím dál více mdlého pojetí absurdního humoru, směsicí divných zvratů i několik nahodilých podivností bez hlubšího významu, čímž se Pozor na oči! silně přiblížilo k tomu klasickému Dupieuxovi, jaký mi nesedl ani v Jelenici či Neuvěřitelném, ale pravdivém. Asi tak :o), na jedné straně je mi sympatické, že Dupieux v rámci francouzské absurdní komedie zřejmě oblibuje pár režisérů, které si taky hodně cením: cítil jsem tu inspiraci nejen zmíněným BLIEREM (mj. absurdní dialog o vraždě s mrtvolou na konci jako ve Studeném bufetu i Blierovo později oblíbené narušování klasického času a prostoru), ale též Jeanem-Pierrem MOCKYM (mj. směsice postav na komisařství s nějakou tou anomálií, z nichž jednomu chybí jedno oko, další má nefunkční jednu nohu, či zároveň podivnou charakteristikou, kdy jeden z nich pracuje na policii prostě proto, že pracuje zde i jeho táta, další „trpí“ odříkáním stejného výraziva na konci skoro každé věty, podobně jako pan starosta v La Grande Frousse :)) a dokonce i Luisem BUÑUELEM! (z jehož Nenápadného půvabu buržoazie je tu v závěru přímo vykraden jeden nečekaný surrealistický vtípek)... na druhé straně: proč si vlastně dopřávát kdesi za kuchyní nedopečené a utržené kousky masa, když o kousek vedle můžu za stejnou cenu dostat celý chutný řízek? ** Quentin Dupieux sice nemá špatné nápady, ale z toho, co jsem zatím viděl, se mu je většinou nedaří rozvinout tak, aby mě tím bavil po celou dobu a k žádné alespoň drobné myšlence, která by mohla rozpačitější dojem povýšit, ani zde nedojde. Taky netuším, co se stalo s Benoîtem Poelvoordem, který byl tak skvělý zamlada v C'est arrivé près de chez vous, ale co jsem jej už viděl ve druhém filmu z posledních 10ti let, působí na mě coby nesympatický podivín, hrající oproti svému mladšímu protějšku na půl plynu. [50%] (21.07.2023)

Další z na čsfd nedoceněných skvostů. I když možná bude můj pohled zkreslený slabostí pro Mr. Oiza. Ten tady nepopustil uzdu svému tradičnímu soundtracku, zato zkřížil absurdní komedii a drama ála Poldové hajzlové s Mocnou Afrodité od Woody Allena, přidal ještě víc absurditek, kouřících hrudníků, postav dadaisticky hláškujících ála Dale Cooper v Twin Peaks 3 a dodržel moji svoji oblíbenou stopáž. Co víc si přát? (14.02.2022)

Na poměry Dupieuxovy filmografie a zvlášť po výborné Realitě je to dost slabota. Jednoduchý komediální koncept s absurdně protahovaným policejním výslechem a ještě absurdněji protahovanou svědkovou výpovědí je realizován až trapně primitivně a povrchně, bez nápaditého satirizování, boření očekávání nebo jakékoli přidané hodnoty navíc. Postavy jsou záměrně idioti, humoru však vyprodukují málo a režisér navíc začíná vykrádat sám sebe (prolínání minulosti s přítomností, fyzicky deformovaní policisté) a jeho závěrečná pointa tentokrát taky nemá sílu. Na ploše necelé hodiny a čtvrt se to dá ustát, ale od Dupieuxe by už člověk zkrátka očekával nějakou údernější, podvratnější, sofistikovanější a složitější hříčku. (06.10.2018)