Sloní muž

Hned od začátku mě pohltila Lynchovská hudba a styl zobrazování obrazů. Už od začátku filmu Lynch zobrazuje Slona a to bude až do konce. Slon zobrazující určitou krásu, ale přesto mají z něho lidi strach. Ulice vypadající, přesně jak z Londýna včetně počasí. Vše velmi podobné Mazací hlavě. Lynch dokáže vytvářet dokonalá monstra. Dokážu si trochu představit, jak by vypadal film Frankenstein, kdyby ho natáčel. Lynch jednou určitě dostane cenu, za přínos do světové kinematografie. Teď je přehlížen, neboť mu závidí tu dokonalost, kterou dokáže tak bravurně vytvořit. John Merrick mi strašně připomíná Jasona z Pátku třináctého II. Ale soucítím s ním, být ubližován a ponižován není moc hezké a mě to velmi ranilo u srdce. Až odhalíte co všechno John umí, budete s úžasem stát to vše dokáže. Komunikace mezi Johnem Hurtem a Anthony Hopkinsem na mě velmi zapůsobila, ale nejvíce na mě zapůsobilo, když bude pozván k panu Trevesovi domů a začne diskuse o rodinných fotografií, vlastně to celé je nakonec velmi dojemným příběhem, který mě dohnal k pláči a to jsem u Lynche nečekal. Opravdu úžasný snímek. (29.01.2004)

Šestý film Davida Lynche a konečně skvělý zážitek. Mnohem více prostoru je dáno dialogům a to kvituji v té nejvyšší míře (vždyť v Mazací hlavě se pomalu každé slovo oslavovalo šampaňským). Až na pár chvil skoro nebyly cítit ty pro mě nepříjemné režisérovy manýry a zjevně se Lynch snažil, aby diváci Sloního muže pobrali spokojeně jako většina, a to se mu povedlo. Obrovským kladem je pro mě vynikající hudba Johna Morrise (proč mám jen pocit, samozřejmě nepočítaje Barberovo Adagio, že jí znám i odněkud jinud) která se vyskytuje sice ohromně mizivě, je ale takřka dokonalá. Námět přitáhne, drží, pak na chvíli pustí, ale na konci vás opět drží svými pevnými chapadlovitými pařáty a to, co mě jako jedno z mála věcí mrzelo, byla na můj vkus až přilišná přeslazenost na konci - já asi opravdu nevím, co chci... (15.04.2006)

Zřejmě nejsrozumitelnější film člověka, jehož někdy považuju za Boha (Mulholland Drive, Twin Peaks: Fire Walk with Me) a někdy za blázna (Inland Empire). Naštěstí se The Elephant Man řadí k té první kategorii filmů, díky kterým Davida obdivuju. Příběh perfektní, herci geniální, masky dokonalé no a závěr je… opravdu skvostný. Místy měl film takovou krásně temnou až hororovou atmosféru (sakra, co takhle natočit nějaký pořádný horor, co, Davide?) až mě z toho tak krásně mrazilo. Skvost o lidské hlouposti a nesnášenlivosti, který si rád někdy pustím znovu. Přijde vám to divné? Mně taky, mně taky. 100 %. (07.12.2011)

Rozvedení obžalovávajícího leitmotivu Browningových Freaks k téměř dokonalé formální i obsahové struktuře v černobílé rapsodii humanismu (uf!), které svou náturou dokazuje, že krása jde přeci jen ruku v ruce s ošklivostí. Temné, bizarní, stísňující, smutné, záměrně nepříjemné a přesto citlivé a láskyplné - zcela podle pravidel Lynchova osobitého universa. P.S. Nesouhlasím s tím, že by Sloní muž zastával v Lynchově filmografii výlučné postavení pro svou "čitelnost", když už, tak bych to napsal o hřejivém Příběhu Alvina Straighta. Oproti interpretačním labyrintům jakými jsou Modrý samet, Mullholland Drive či depres-expres Mazací hlava je určitě srozumitelnější a jde více na lopatu masové divácké obci, ale jiné rozdíly mi zřejmě unikají. Pravda - čím je Lynch starší, tím se stává prchavějším, abstraktnějším a libidóznějším. (09.01.2009)

Lynchův snímek toho o lidech dost vypovídá. A nejsou to jenom hezké věci. I po řemeslné stránce jde o precizní práci, kde režisér ani na minutu neuhne s linie, kterou si vytýčil a se světlem a kamerou dosahuje naprosto pohlcující atmosféry. Herecké výkony, především hypnotizovaný Anthony Hopkins, jen podtrhují dokonalost tohoto životopisného dramatu. (01.10.2011)