Slunovrat

Existuje jen minimum režisérů hororového žánru, na které se vyplatí investovat lístek do kina, Ari Aster mě svou prvotinou loni přesvědčil, že do téhle vybrané společnosti patří. Jestli jsem měl při sledování Děsivého dědictví dojem, že režisér postupně sešel na scestí a výsledek neodpovídá možnostem, při svém druhém pokusu mě zasáhl do černého. Ari natočil neskutečně vymazlenou žánrovku, která ale podle mého mínění bude hluboce rozdělovat nejen diváckou obec, ale patrně i recenzenty. Je to film, který jde výrazně proti žánrovým konvencím a očekáváním fanoušků. Nečekejte typické lekačky, dynamický střih, prudké nájezdy kamery, přízraky a cákance krve, kam se podíváte. Pro běžného diváka bude Slunovrat pravděpodobně příliš pomalý a k uzoufání neefektní. Jiní pro změnu narazí na emoční bariéry. Slunovrat totiž jde proti diváckým očekáváním a potřebám, bude nepříjemně útočit na vaši psychiku. Aster zpochybňuje etické normy vzešlé z křesťanství a osvícenství a vrací nás do doby pohanských kultů, šamanismu a mystiky. Obrací naruby náš hodnotový svět a ukazuje lidi ochotné dobrovolně zemřít, ale i bez výčitek svědomí zabíjet jiné, vždyť pozemská fyzická existence je pouhou přípravou na posmrtný život, kdy smrt znamená pouhou metamorfózu do vyšší sféry. Podobně nepříjemné a výrazně jdoucí proti současným filmovým trendům je i zobrazení sexuálního aktu. Režisér testuje naše hranice citové únosnosti. Hraje s otevřenými kartami, je předvídatelný, ale zároveň na tom staví svou hru s divákem. Opatrně ho napíná s tím, kam až je ochoten zajít. Asterova režie pracuje především s kontrasty. Bílá barva bývá symbolem nevinnosti, tady vzbuzuje zlou předtuchu. Slunce, symbol života, tady přináší zmar. Líbivé výjevy skrývají děsivý obsah. Aster kouzlí s kamerou a mixuje působivě hudbu tak, jak to kdysi dělával např. Lynch. Opírá se o neznámou, ale bezchybně fungující hereckou sestavu, kdy především Florence Pugh bude patrně vycházející hvězdou filmové scény. Výsledkem je film, který posouvá hranice žánru, s výjimkou Rituálu od Robina Hardyho (kterému ale schází filmařská preciznost) kupodivu nikoho nenapadlo do téhle navýsost zajímavé sféry zabrousit. Celkový dojem: 90 %. (02.08.2019)

Sophomore slump se nekoná, Ari Aster svým druhým celovečerním filmem potvrzuje, že výraznější režijní objev tu - alespoň na poli temných žánrů - v posledních letech nebyl. Midsommar je jedinečný atmosférou, nádherný svým vizuálním ztvárněním a drásavý hereckým pojetím traumatu,se kterým se vyrovnává hlavní hrdinka. A především je to tedy silný, ale fakt hodně silný bizár. Spíš než druhé Hereditary se v tomto případě opravdu koná jakási zvrácená prosluněná pohádka, "Čaroděj ze země Oz" pro perverzáky, jak to sám Aster v jednom rozhovoru nazval. Proč tedy (zatím) jen 4*? Po zkušenostech z Asterova prvního filmu jsem asi čekal nějaké zásadnější dějové překvapení a ostřeji hororovější koncovku. Midsommar zvládne překvapovat různými dílčími momenty (hodně si jich ovšem vyplácal v traileru), v celku se ale ubírá zhruba očekávatelným směrem. A finále rozhodně JE šílené, ale opět - spíš bizarním než hororovým způsobem. Přes to bych se přenesl, zásadní rozdíl oproti Hereditary pro mě ovšem je, že tentokrát jsem se, alespoň při první projekci, nedokázal do postavy Dani vcítit tak, abych zcela chápal její závěrečné rozpoložení. K vyznění Midsommaru je naprosto klíčové, aby v divákovi vztah mezi Dani a Christianem rezonoval. A já byl prostě spíš okouzlen pohanským bizárem okolo, než abych si s postavami prožíval tu partnerskou krizi. Takže doufám, že chystaná o půlhodinu prodloužená verze bude mít navíc ani ne tolik gore, sexu a hnusu, jako spíš víc podhoubí právě toho ústředního vztahu. Pak by to pro mě mohlo fungovat stoprocentně. (25.07.2019)

Ari Aster a Jordan Peele jsou Carpenter a Cronenberg 21. Století bez debat! Midsommar je opět jeden z těch kontrovérzních hororů, který není divácky příliš vděčný a potěší pouze náročnější a především trpělivější diváky, kteří však dostanou solidní odměnu. Největším mínusem je pomalejší tempo ( první hodinu se takřka nic zajímavého nestane), ale od prvního „obřadu“ film začne být čím dál zajímavější a především znepokojivější. Celá ta mytologie Švédské pohanské komunity je dostatečně zajímavá, neokoukaná a velmi nepředvídatelná. Velkým plusem je Florence Pugh, která předvádí úchvatný herecký výkon ( rozhodně nejtalentovanější mladá herečka současnosti), perfektní je také hudba, která je na horor velmi netradiční, ale skvěle zde pasovala, je zde také velmi kreativní kamera a absolutně největší lákadlo je samozřejmě samotné Gore, které Ari Aster servíruje v takové šokující formě, že slabší diváci film raději vzdají a odejdou. Finále typicky symbolické a neskutečně morbidní ( větší úlet jsem ještě neviděl). Pomalé, plíživé, znepokojivé, šokující, neortodoxní a silně kontrovérzní takový Midsommar je. Hereditary se mi líbilo o chlup víc, ale i tohle je letošní klenot. PS: Jak jsem viděl v kině Teenky, které vlezou do kina jen proto, že vidí žánr Horor a chcou skákat ze sedačky, tak musely být velmi překvapeny, co vlastně dostaly. 80% (09.07.2019)

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Film, který nejlépe poslouží lidem hledajícím inspiraci pro hodně okázalý způsob, jak se rozejít. Asterovi opět přerostly přes hlavu vlastní ambice. Slunovrat ostentativně dává najevo, že chce být zásadním příspěvkem hororového žánru. Dlouhá stopáž, pomalost a vážnost číšící z grandiózního snímání všedních výjevů (kamerový jeřáb FTW!) a chladně metodického, strojově načasovaného střihu ale ještě nezaručují velkou myšlenkovou či psychologickou hloubku (srovnání s Bergmanem, který enigmatičnost jen nepředstíral, je úsměvné). Když točíte psychologický horor a přitom herce necháte, aby přehrávali a postavy, aby se chovaly jako pitomci, kterým nevadí, že kolem nich postupně mizí lidi, podřezáváte pod sebou větev, na které celý film stojí. V poslední třetině jako kdyby se Aster tolik upnul ke snaze budovat napětí, že úplně zapomíná rozpracovávat banální, přímočaře odvyprávěný příběh a brát ohledy na to, zda je jednání postav konzistentní. Z antropologického hlediska pozoruhodné a pro interpretační dobrodruhy výživné, ale snahou vtloukat nám každým záběrem do hlavy, že se schyluje k něčemu strašlivému (což je paradoxně méně účinné než by byly jemnější náznaky) a že sledujeme ohromně sofistikovaný horor, je to s přibývajícími minutami jen víc a víc otravné. Mnohem lépe bych si Slunovrat dokázal představit jako muzikální komedii (ke které i tak nemá daleko, třebaže nešlo o záměr) o partě zdrogovaných květinových dětí, které zpívají a tančí na louce, oblékají si zvířecí kostýmy a seznamují se s cizí kulturou a kuchyní, zahrnující mj. masový koláč se zapečeným dámským pubickým ochlupením. Ari Aster přitom není špatný režisér a hutnou atmosféru v samostatných scénách vytvořit umí. Jen by měl lépe zvážit, na co stačí. 70% (25.07.2019)