Der letzte Mann
Posledná štácia
The Last Laugh
The Last Laugh
Režie:
Friedrich Wilhelm MurnauScénář:
Carl MayerKamera:
Karl FreundHrají:
Emil Jannings, Harald Madsen, Carl Schenstrøm, O.E. Hasse, Hans Unterkircher, Maly Delschaft, Emmy Wyda, Neumann-SchülerObsahy(1)
Jedinečná psychologická studie tragédie jedince. Stárnoucí hotelový portýr byl díky své uniformě vrátného pro celé okolí symbolem velkého světa. Už ale není schopen unést kufry přijíždějících hostů, a tak je ředitelem přeřazen na místo uklízeče toalet. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, uniformu ukradne. (oficiální text distributora)
Recenze (80)
Zřejmě nejstarší „psychothriller“, který znám. Malý film svou délkou, zdánlivě malý zápletkou, ale ta síla! Muž je po mnoha letech služby jako dveřník v hotelu pro svůj věk přeřazen na jinou práci – jako obsluha do umývárny; jeho místo dostal mladší. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele nevýznamná událost, ale pro našeho muže představuje děsivou noční můru. Za ty roky se tak sžil se svým postavením a ctí, jež k němu přináležela, že poté, co mu sebrali uniformu, která ho symbolizuje, se jeho svět zhroutil. Dřív si v ní hrdě vykračoval a ostatní nájemníci v domě jej uctivě zdravili, teď se za ním jen posměšně otáčejí; zatímco dřív se s hosty hrdě setkával u dveří, teď jim přidržuje ručník a kartáčuje boty. [Zároveň evokuje proměnu autorit po rozpadu císařství v těžce se rodící republice. Ty staré ztratily svou vážnost a jsou k nepotřebě; nahradí je nové a napříště budou už jen vytírat podlahu na záchodcích.] Ponížený se plíží podél zdi a Murnau nám dává nahlédnout do jeho černých myšlenek – padající zdí, klubko zle se šklebících tváří... -, ale i (úžasného!) toužebného snu, v němž je opět silný - a jako nikdy předtím. Film je bez jediného dialogu, mé porozumění pro mužovy pocity maximální. Za zmínku stojí ještě s obrazem excelentně sladěná hudba Giuseppe Becce. ()
Alternativní název - Bez slitování, nu, ale takový je život... Já bych navrhovala snímek propašovat do parlamentu a promítnout jako protiargument k návrhům na ustavičné prodlužování důchodového věku (podvratné přeobsazení obsluhy v parlamentním bufetu, sekretářek, vládních řidičů a prezidentovy ochranky sedmdesátiletými osobami považuji už za trochu extrémní krok), i když je pravda, že portýr trochu přehrával - když nebyl právě v práci, byl navzdory své sešlosti mrštný dostatečně. Na druhou stranu chápejme majitele hotelu a jeho opatření nutná k udržení klientely, tím pádem i k zabezpečení mnoha pracovních pozic... No, to jsem se trochu rozvášnila, takže - už schopnost téměř sto let starého němého filmu udržet divákův zájem je sama o sobě úspěchem, k tomu skvělé snové sekvence, kouzlení s kamerou, hra se světlem a stínem, herecké výkony... i když na můj vkus bylo věnováno až příliš pozornosti k vyjádření vnitřního pnutí a v neposlední řadě i k stupňování napětí, kdy se portýr vyvrátí, případně kdy ho klepne... A mám ještě další postřeh (kruci, ten film mě normálně obohatil :-)), po dnešku mám důvod si myslet, že svět není stále horší, jak se to tak říká, naopak, už se tolik nenaparujeme, nelísáme se tak do přízně úspěšnějších a ani nedokážeme ostatními úplně nepokrytě opovrhovat... a nebo jsme se jen naučili všechno lépe skrývat? Líbil se mi i rafinovaný prostor pro dvojku, maskující se happyendem, jelikož s novou životní filosofií, jakož i stylem, náš hrdina nemohl dlouho vydržet, patrně byl nakonec zamordován některým z potulkářů, jo jo... Chtěla jsem dát tři hvězdy, za zub času a tak, ale abyste neřekli, že nemám žádné sociální cítění, jdu na čtyři, ani nemrknu :-) ()
Metaforický film F. W. Murnaua, který nemá mezititulky. Vynikajicí práce Karla Freunda, jenž používá kameru velice pohyblivě nebo opticky deformuje obraz, pro navození pocitů hotelového vrátnýho a symbolu osudu. [8,5/10] (UFA) (Němý čb. /// Produkce: Erich Pommer /// Scénář: Carl Mayer /// Kamera: Karl Freund /// Hudba: Giuseppe Becce, Timothy Brock, Peter Schirmann) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
(1001) A ještě mu utrhnou knoflík z kabátu! Kruté a výmluvné. Kéž by víc dnešních filmařů umělo používat stíny, kameru, detaily, srdce. -"Normálně by náš film končil zde, protože malý člověk nemá moc co dělat v takové situaci. Avšak autor se nad ním smiloval..." Tomu říkám zcizovací efekt. Je to podobná představa ráje jako když Dustin Hoffman sní v Půlnočním kovbojovi, ale kdo by to takovým postavám mohl vyčítat. Skvělé je, že soucítí s ostatními stařečky. ()
Galerie (9)
Zajímavosti (11)
- Snímek, který se stal prvním Murnauovým filmem pro slavné studio UFA, zaznamenal velký finanční i kritický úspěch. Režisér tak mohl krátce na to natočit dva vysokorozpočtové snímky, včetně Fausta (1926), do té doby nejdražší produkce UFA. (Letní filmová škola)
- Film byl velmi populární v USA a vynesl režiséru F. W. Murnauovi smlouvu se studiem Fox. (raininface)
- Ve filmu jsou titulky využity pouze pro vysvětlení změny práce a závěrečný epilog – ani jednou pro dialog. (Zdroj: ČSFD)
Friedrich Wilhelm Murnau majstrom kamery. Filmárske hnutie Kammerspiel (odvodené od divadla Maxa Reinhardta) vytvorilo v 20. rokoch 20. storočia šesticu zásadných, dnes už klasických nemých filmov - Hintertreppe Paula Leniho a Leopolda Jessnera, dvojicu filmov Scherben a Sylvester Lupu Picka, Erdgeist Leopolda Jessnera, Mikaël Carla Theodora Dreyera a Der Letzte Mann F.W. Murnaua. Zaujímavosťou je, že na všetkých (s výnimkou Dreyerovej adaptácie románu Hermana Banga) spolupracoval rakúsky scenárista Carl Mayer, ktorého podpis sa prejavil už na psychologickej rovine Das Kabinett des Doktor Caligari Roberta Wiene a jeho sugestívna výprava do hlbín ľudskej mysle sa stala jedným zo základných kameňov a charakteristických znakov Kammerspiel, ktorý práve dôrazom na psychológiu postáv v komornom príbehu vybočil z hlavného prúdu nemeckého expresionizmu. Der Letzte Mann je delikátnym vyobrazením postupného spoločenského pádu vrátnika v luxusnom hoteli, ktorého manažér zo z pohľadu diváka nespravodlivých dôvodov - staroba, fyzické slabnutie a banálny prehrešok v podobe pitia alkoholu počas služby - presunie na nižšiu pozíciu čističa toaliet, čím pošpiní jeho dôstojnosť. Naproti svojim známejším dielam ako Nosferatu, eine Symphonie des Grauens alebo Faust - Eine deutsche Volkssage pristupuje Murnau k postavám dôslednejšie a jeho vrátnik podstupuje bytostnú premenu zo zjednodušeného symbolu noblesy a triednej spokojnosti na vnútorným nepokojom zmietaného protagonistu. Príklon k realizmu neznamená úplný úkrok stranou expresionizmu, len jeho prítomnosť v subtílnejšej forme. To je pre film zásadné, pretože tentoraz sa Murnau rozhodol rozprávať jediným prostriedkom - obrazom. Z toho dôvodu vypustil medzititulky a venoval väčšiu pozornosť formálnej a technickej stránke, ktorá prebrala rolu narátora. Veľkú rolu zohráva v tomto prípade transfokácia a pohyb kamery. Práve nimi vytvára jasné významy - oddeľuje zhabanú uniformu od vrátnika, aby ju následne premenil na symbol toho, čo život v nej pre starnúceho muža znamenal. Vytvára tak zrozumiteľnú dejovú konštrukciu a univerzálny príbeh, pri ktorom má absencia slov až blahodarný účinok na divácku empatiu. Expresionizmus badať najmä v snových výjavoch (začínajúcich a končiacich v kontrastnej dvojexpozícii) vrátnika, pôsobivom výkone Emila Janningsa, predvádzajúceho širokú paletu polôh a emócií, a pasážach, v ktorých hlavný hrdina zažíva skutočný spoločenský teror, zdôraznený hrou svetla a tieňa, a nadužívaním hrozivých detailov posmešných tvárí. Vskutku netypickým pre hnutie je epilóg, pridaný na popud ziskuchtivých producentov UFA (vtedy Universum Film AG) krátko pred premiérou, ktorý miesto pôvodného zámeru ukončiť film smrťou hlavnej postavy predstavuje alternatívny a mierne cynický nepravdepodobný šťastný koniec - vrátnik nečakane zdedí veľké bohatstvo z rúk výstredného milionára, ktorý v závete odkáže všetok majetok tomu, v koho rukách zomrie. V tomto dodatku dochádza ku katarzii, avšak spôsobom, ktorý je vyložene komický a ukazuje Murnauov zmysel pre humor - razom je všetko ako z rozprávky, hostia i zamestnanci sa k starému vrátnikovi správajú ako najváženejšej osobe (keď si chce zapáliť, všetci okamžite vytiahnu zapaľovače a škatuľky so zápalkami) a dokonca sám manažér mu musí slúžiť. Záporný hrdina je tak ponížený a jediné, čo chýba, je záverečná formulka "a žil šťastne, až kým neumrel..." V každom ohľade jedinečné dielo. A páčilo sa mi to omnoho viac, než Nosferatu 100% ////////// Apendix: Slaboshpitsky sa má v otázke nemého filmu a univerzálnej zrozumiteľnosti deja a myšlienok ešte čo učiť. () (méně) (více)