Východ slunce

Pokud obdivuji kosmopolitní osobnosti, tak je to často proto, že si užívám jejich práci ve všech destinacích, kam je osud zavál. Ne tak Murnaua, tohoto boha Výmaru. Sunrise zkrátka není film, který bych mohla srovnávat s vrcholy jeho domácí tvorby, jakými byly Nosferatu, Poslední štace, Tartuffe nebo Faust. Stejně tak se nepřenesu přes kreaci Janet Gaynorové a celé té maloměšťácké problematiky. (16.03.2012)

(1001) Takže už v roce 1927 se musely dělat titulky, protože americké publikum by nepochopilo obraz samotný. Zajímalo by mě, jestli tenhle impuls vycházel vážně od diváků, nebo ho vytvořili sami producenti v preventivní obavě o svoje výdělky. Protože to rozhodně pokazilo kinematografii na všechny roky dodnes i na ty, co teprve přijdou. A teď k filmu. Nejvíc se mi líbilo, jakým způsobem kamera putuje spolu s postavami, zejména tedy na začátku filmu a mimo "město" - tam mi přišly postavy poněkud utopené v mohutnosti těch kulis - ale procházky po polích a lukách v mlze, lodička uprostřed širé vody nebo lucerny ve tmě pobíhajících vesničanů jsou čirá krása. Dějová linka je odzbrojující, až by jeden brečel. Je na ní myslím poznat románová struktura, kterou se často adaptacím nepodaří zakamuflovat/pozměnit, ale tady to hraje harmonicky se stylem vyprávění a nejenže to tedy není na výtku, ale je to na pochválení. Dál se mi líbí, jak se herečky v němých filmech často chovají jako vyplašená zviřátka, Janet Gaynor tady dostala prostor předvést to v celé širé nádheře. Rozkošný byl rozdíl mezi její utrápenou polohou a úsměvem, který se jí postupně dostal na tvář. Hodně se mi taky líbilo sledovat rytmus jejího dechu. Ve zvukovém filmu takovéhle aspekty člověk vnímá spíš sluchem, nicméně tady lze díky pohybu jejího těla získat zcela jiný pocit fyzické existence oné postavy. Na představiteli muže Georgi O'Brienovi se mi zase líbila konfrontace zažité stereotypní představy herce z 20. let (salonní štramák s holou tvářičkou a ulízaným účesem) s jeho reálným vzhledem ve filmu. Taky působil jako zvíře, ale jinak než ženuška. Dohromady tvořili dokonalý pár, kterému ani moje mírně feministické já nemá problém říkat prostě Muž a Žena. -"Ochraňuj svou ženu před zlem!" ♥ (07.07.2015)

Východ slunce je prvním filmem Friedricha Wilhelma Murnaua realizovaným ve Spojených státech, ovšem za značného přispění jeho německých kolegů (např. scénář opět psal Carl Mayer). Režisér si vybral jako předlohu novelu Hermanna Sudermanna Cesta do Tilže, ale změnil konec. Děj tohoto filmu je zasazen do komorního rámce a je i celkově odlehčenější. Východ slunce je příběhem venkovského spokojeného páru, do jejichž života se vetře frivolní žena z města a manžela nejen obluzuje, ale i navádí, aby svou ženu jako "přebytečnou" utopil. Film se vyznačuje velkou stylovou čistotou a místy působí až pohádkově. Děj samotný je budován na kontrastu mezi mravní upřímností venkovských lidí a rozkladnými projevy městské civilizace. Velmi působivé je zejména souběžné prolínání dějů (např. muž podléhá svodům milenky, zatímco jeho žena se láskyplně věnuje jejich synkovi). Murnau také používá obrazy se symbolickým významem (usmiřující se manželé vidí za výlohou svatební fotografie a následuje jejich svatební obřad). Ani zde si neodpustil určité "odlehčující" scény (rozpustilá taneční sekvence s komickými prvky). Murnau v tomto filmu motivuje jednání postav jejich vnitřními myšlenkami a náladami. Mistrné bylo zejména ovládání kamery, například v úvodní scéně, kde je kamera v neustálém pohybu a sleduje hrdinu nebo scéna cesty tramvají z venkova do města. Vynikající práce kamery (v mnohém může připomínat uměleckou fotografii kolem roku 1900) byla v roce 1929 oceněna historiky prvním Oscarem stejně jako výkon hlavní představitelky Janet Gaynor. (23.05.2005)

Už přesně vím, co myslel Truffaut, když říkal, že poslední velká vizuální osobnost filmu před Hitchcockem byl Murnau. Ten film naprosto nemá chybu. Už samotná struktura děje je pozoruhodná. Na počátku melodrama, vprostřed romance s prvky chaplinovské komiky a na konci opět melodrama. Mnohem podstatnější je ale "jak" je vyprávěno. Režisér na poměrně komplikovanou zápletku téměř nepoužívá mezititulky a vystačí si pouze s širokou paletou obrazových prostředků. Obzvlášť mě fascinuje pasáž, kdy ústřední dvojice přechází ve městě přes silnici a náhle se ocitne kdesi v letním sadu, aniž by přišel střih. V dnešní době by na to bylo potřeba zelené plátno a klíčování a Murnau si vystačil se zadní projekcí a šikovnými pochyby kulis. Neuvěřitelné. Jeden z nejlepších "němáčů", co jsem měl možnost vidět. (20.01.2010)

Aj Sunrise je jedným z filmov, o ktorých je najlepšie vopred nič nevedieť. Začína totiž ako akýsi predchodca noiroviek, keď je hlavný hrdina požiadaný svojou novou milenkou, aby zavraždil svoju ženu a narafičil to ako nehodu. Nasleduje zvrat a príbeh prekvapivo rapídne zmení žáner a atmosféru. Sunrise je vlastne taký mix rôznych žánrov, od krimi, cez romantiku, grotesku (nezabudnuteľné je opité prasiatko) až po katastrofický film. Murnau sa znova zahráva s témou osudu a náhodou, v čom osobne vidím jediný menší problém filmu. Mierne ma totiž sklamal záver, kde mohol Murnau naplno nechať vyznieť a uzavrieť tento kruh osudovosti a podať ho prostredníctvom cynickejšej, ale logickejšej pointy. To ma trochu prekvapuje, pretože mal u Mayera absolútnu umeleckú slobodu. Napríklad taký Griffith v Broken Blossoms dokázal byť omnoho nekompromisnejší. Absolútna povinnosť pre filmových fajnšmekrov a historikov, kamerových vychytávok sa tu dočkajú neúrekom. 90%. (16.02.2013)