Východ slunce

Mám pocit, že jsem si na úplný konec nechal ty nejnudnější filmy z IMDB topky. Sunrise má nepochybně velkou uměleckou hodnotu, ale bohužel, pro mě je zastaralý a nudný. Jediné, co se mi líbilo byla práce se zvířátky - pes bránící ženě k odchodu a opilé prasátko (chudák). Nemám rád němé filmy a jedinou němou extratřídou pro mě zůstává Frigo na mašině. 50% (09.11.2010)

Konvenční drama, ale vtipné, napínavé a dramatické. Nejúžasnější je pro mě prostřední část, kdy rozhádaní manželé přijedou do města a postupně se usmiřují, dokud svým polibkem nezastaví dopravu. Vynikající práci odvedli herci: Janet Gaynorová a George O'Brien, a především režisér F.W.Murnau, který si mě podmanil úchvatnými obrazy a prací se světlem. Ne nadarmo se film jmenuje Sunrise. (02.01.2010)

Murnau ukazuj svou sílu, kdy i poměrně jednoduchý tragicky-romantický příběh dokázal povýšit na skutečné umění. Triky, které se zde objevují, kdy se naprosto dokonale a hlavně emotivně prolínají obrazy, jsou krásné, stejně tak je výborně zvládnutá akční scéna na vodě. A navíc ten krásný konec. Tohle je opět ukázka toho, že už ve 20. letech se daly točit silné filmy za skvělého využití filmařských prostředků - v tomhle případě i zvukových efektů, což bylo jejich první použití ve filmu ještě před "Jazzovým zpěvákem". (08.07.2014)

Friedrich Wilhelm měl radši zůstat u expresionismu. Tím neříkám, že by "Východ slunce" byl špatný, naopak, ale přece jenom když víme že Murnau je režisér, který dokáže natočit po vizuální stránce dokonalý film tak "Východ slunce" působí jak chudý příbuzný. Příběh je naivně jednoduchoučký a na celou stopáž nestačí, vždyť prostřední část je jen o tom jak si usmíření novomanželé užívají ve městě (tím nechci říct že je to špatně). Filmu hodně pomáhají herci, zvlášť Janet Gaynor je hrozně roztomilá. Je to ale zábava a když to skončilo mám takovou hřejivě dobrou náladu. (17.04.2006)

Murnau získal neopakovatelnou příležitost od Foxu natočit si film zcela podle vlastního gusta bez jakéhokoliv zásahu studia. To znamenalo, že se spojil s německým štábem a vytvořil za velmi slibný rozpočet evropský snímek v amerických reáliích a s americkým espritem. Vznikl neodolatelný zážitek, který je daleko od klasického stylu. Zpočátku vévodí chmurná atmosféra nedaleká německému expresionismu, přenášející manýru do architektonicky osobitých interiérů (falešné perspektivy, zveličené části dekorací) i do přepjatých hereckých výkonů (fatální svůdnice má velmi blízko Nosferatovi v ženských šatech). Poněkud těžkopádný počátek, provzdušněný nanejvýš typicky odpoutanou kamerou (působivé jsou momenty, kdy kamera nalezne v ladném oblouku výmluvný detail obličeje ve výrazný moment) se však začíná náhle projasňovat a nastupuje podmanivá lekce impresionistických postupů s vábivými prolínačkami (především zrození nového dne skrze vodní hladinu) i animovanými mezititulky a umným užitím víceexpozicí, pronikajících do mysli hlavního protagonisty. Po zažehnané tragédii přichází nejzajímavější část započatá silně poetickou cestou pitoreskní tramvají (velmi umně zkomponovaná zadní projekce s notnou dávkou stylizace) , která vnáší dvojici do víru velkoměsta, které jim nabídne bezpočet příležitostí pozvednout jejich vztah s popela - nastává nečekaný žánrový zvrat - vír scének z různých prostředí, míchající civilismus se situační komedií a prvky grotesky, v nichž je znát i typické středoevropské figurkaření a zemitější humor. Na diváka je dvojnásobně přenášena úleva a katarze, která je však jen mezičasem před další ranou osudu, která velmi rychle vrací příběh do temných rovin a v německém stylu (nyní již výrazně dynamičtějším) snímek také vrcholí. Murnau se zde skutečně stává stylovým a žánrovým chameleonem, ovšem vzhledem k rozvíjení příběhu postupuje zcela organicky - evropská i hollywoodská zkušenost má spíše podobu rozsáhlého rejstříku, z něhož Murnau velmi obratně vybírá prvky a postupy, které nejniterněji a zcela vizuálně dokáží rozvíjet příběh v daných okamžicích. Oba herci v hlavních rolích se v průběhu děje postupně otevírají, Gaynorová po emotivních výpadech nalezne svoji spontánnost a její výkon se stává velmi pozoruhodným, O´Brien působí spíše klasickým "prožívaným" herectvím, ale proměna jeho postavy je velmi koherentní. Východ Slunce je jedním z vrcholů dovršeného stylu němé kinematografie, obohacený navíc velmi silným příběhem a svojí emotivní sílu neztratil ani po více než 80 letech. První historický Oscar se skutečně dostal do těch nejsprávnějších rukou. (30.09.2011)