Mučedníci lásky

Zmatené, nelogické, o ničem. Obávám se, že obrazová podobenství režiséra Jana Němce přesně vystihují charakter většiny snímků tzv. nové vlny: být za každou cenu odlišný. Ovšem tato odlišnost působí po čtyřiceti letech jako pěst na oko. Pravými mučedníky se tak stávají diváci, jimž podobná forma nemá - a možná ani nemůže - cokoli sdělit. A Marta Kubišová rozhodně nebyla osobností, která by si mohla dovolit experimentovat s filmovou kariérou. (17.06.2009)

Že to byl na dlouhé léta poslední film uznávaného tvůrce tzv. "Nové vlny" Jiřího Němce společně s Ondříčkem který stál za kamerou (která je jinak vynikající), tak ani to nic neubírá na mém názoru a faktu že to v konečné podobě rozhodně nic moc nebylo...Když už nic, tak rozhodně nuda a absence pevného příběhu. Jestli byly Slavnosti a Perličky jen jakési experimenty co mělo být prosím toto? Filmová píseň, pokus o českou postmodernu? Zahraniční kritika tento umělecký film sice ocenila, nicméně doma snímek pobouřil a nakonec byl zakázán..Já osobně na něm nic světoborného nevidím.. Hudba a vizuální stránka jsou na celém tomto poeticko-groteskním filmu tím co stojí alespoň trochu za zmínku. (24.01.2009)

Taková umělecká onanie, ne přímo samoúčelná, ale přesto ne moc působivá. To, co jinde oceňuju- méně slov a důraz na vizuální stránku, je zde tak vyhroceno, že vlastní myšlenka filmu spolehlivě uniká. Ale i tak musím nějaké hvězdy udělit, protože tento film něco v sobě jistě má (ať už je to krásná Marta Kubišová nebo hudba s kamerou). (24.03.2010)

"Němý film", ve kterém se v dialozích objevuje asi toto: "Nemáte něco k pití? Něco k pití...?" (1. část) "Srdce?" (2. část) + píseň (zpívaná Karlem Gottem). A až třetí část se "rozpovídá" mnohočetným "Jakube, Jakube!" a následně uvnitř podivného baráku. Film zobrazující téma "mučedníků lásky" tak, jak zkrátka chtěl, a nemůžeme proti tomu nic říkat, se v konci také propojí - a všechny tři postavy se sejdou (jedna má černý kostým, prostřední bílé šaty a Rudolfův oblek je šedý). Znakem montáže, z toho, co na pásy natočil Ondříček na pokyny Němce a Ester Krumbachové, která sehnala i kostýmy, ozvučené, ne moc dlouhé, je, že se postupně syžet zjasňuje. Zatímco ze začátku by vše odkazovalo podvědomě k buňuelovskému surrealismu, snovým kontrastním experimentům a víme, že za tím vším tak trochu můžeme hledat Kafku, dále vše dostává lineárnější charakter, až je poslední vyprávění podáno zcela zřetelně - o to více se však nesnižuje nepochopení a stupňována je naopak absurdita. Němcovi a Krumbachové scénáře pracují s rekvizitami, které se stále opakují, černé obleky, klobouky, slavnosti a hosti, jídlo, pití, s technikou ne-vševědoucí narace, a jejich snímky tak jsou náhle rozpoznatelné, zcela okamžitě. Je třeba je umět číst, postupně, přichystat si vlastní intepretaci, která je vyloží. Ty filmy jsou složité na první "přečtení", stejně jako můj text. Jan Němec nejdříve vyskočil spolu s postavami z transportu smrti do lesa, aby se dotrápil až k údolí na velkou slavnost s hosty, z nichž jeden bez omluvy odešel, a poté se v polozmatených myšlenkách ocitl kdesi v ulicích, bloudil po klubech nebo kousek vlakem a do zahrady, až ho to pak zatáhlo do Německa na krátkou kafkovskou Proměnu. (24.01.2009)

V celém filmu je dohromady tak dvacet vět (možná míň - spíš dvacet slov) - což ale rozhodně není na škodu. Smutně krásná, romantická a i (černohumorně) úsměvná obhajoba těch v lásce méně či zcela neúspěšných. Formálně něco mezi Démanty (flashbacky, imaginace bez přechodů) a Slavností (nadsázka, vtip - Krumbachová) plus cosi z Kafky a mnoho oné smutné romantiky. Jediná "chyba" : klidně by mohla být i čtvrtá povídka (pokud by byla tak dobrá jako ony tři). (01.07.2006)