Beats

Techno, rave a dva zoufalci. 1)  To fakt nemusím. Pětihvězdičkové komenty zde názorně ilustrují rozmanitost světa, v němž si (doufejme) každý to svoje najde. I když mám dojem, že snímek vychvalují pouze ti, kteří ona "magická" devadesátá léta sami zažili a na podobných sešlostech hledali, co nenacházeli jinde. It’s not a party, it’s a protest._____ 2)  Poté, co 36letý Brian Welsh uviděl divadelní hru Kierana Hurleyho, zjistil, že to je jeho krevní skupina a rozhodl se ji převést na filmové plátno. Angažoval 26letého Lorna Macdonalda (Spanner) a jeho přítele ze školy Cristiana Ortegu (Johnno), zřejmě podobného věku. Welsh a Hurley si zavzpomínali na staré časy, hlavní dva herci rovněž mají za sebou podobné pařby a jsou současně i kamarádi, takže toho moc ani hrát nemusejí. Pro oba to byl první celovečerní film._____ 3)  Věk protagonistů uvádím k roku výroby filmu, tj. k roku 2018._____ 4)  Příjemně mě překvapil zasvěcený a vnímavý koment Marzeho***. 5)  A na závěr opět jisté poznání: The only good system is a sound system. Vida, to jsem nevěděl. (26.09.2021)

Vyborna zalezitost. Techno/rave/house a podobne hovadiny nemusim, no toto ma velmi bavilo. Svizne, pekne zahrane, v klucovych okamihoch strhujuce. Viac nez Trainspotting mi to pripomenulo festivalovu variaciu na Superbad (vratane niektorych podobnych scen). Skoda akurat zbytocneho ciernobieleho formatu a natahovania konca. Pre milovnikov elektronickej hudby narodenych v prvej polovici 80. rokov ide o absolutnu povinnost. Velmi silnych 8/10 (17.06.2019)

[1994: A Rave Odyssey] Jako bych se díval do zrcadla. Osvobozující zážitek a zároveň euforická skotská oslava kamarádství alá Trainspotting na druhou, mládí, nostalgie, odporu vůči autoritám, tekna, rave culture a undergroundový muziky. Revolt ya cunt! 🖤 (06.02.2022)

Devadesátky se staly konečně nostalgickým retrem a vzhledem k tomu, že jeden z jejich znaků bylo rapidní rozvětvení kulturních scén, tak se zajisté dočkáme v blízké době nejedné další filmové vzpomínky. Po Lords of Chaos, věnujících se norské blackmetalové scéně, Hillových Devadesátkách, které zase vzpomínaly na americkou skejtovou subkulturu či mainstreamově orientovaném Straight Outta Compton vyprdlo BBC upomínku na britskou techno/dmb/rave scénu, která byla obléhána zákonem, který ji prakticky znemožňoval existovat a tedy ji vrhnul do skutečného ilegálního undergroundu. Vzhledem k zadání jsem pak očekával nepřístupnou a přísnou antisystémovou jízdu, kde si protagonisti nebudou žádat sympatie a z přešvihlých beatů a kontrastních střihů mi bouchne hlava. Zkrátka něco jako Climax, Nachtmahr či Mektoub. Místo toho Beats servíruje skotskou verzi na Šteindlerovy Perníkové věže, která neustále připomíná, jak není schopná beze slov zprostředkovat pocit toho být součástí divokých let odporu pod reprákem tím, že o ní musí stále někdo nahlas mluvit. A samozřejmě proto tam musí být strašně záporná postava, aby se skrze ní vysvětlila celá myšlenka těchto akcí. Zkrátka takoví hodně špatně natočení techno Bakaláři s ambicí vysvětlit tuhle scénu vašim rodičům, možná prarodičům. Z dramatického oblouku se Spannerovým násilnickým bratrem je mi pořád stydno a Cristian Ortega jede jednoznačně nejhorší herectví tohohle roku. (10.09.2019)

Je to univerzální příběh o přátelství, rebelii a neodolatelné síle společného mládí. To vše zabalené do různorodého a vzrušujícího soundtracku scény, která dala vzniknout beatu. Beats nemá co říct více než předešlé filmy o taneční kultuře, ale se svým vlastním vizuálním stylem a výborným výběrem hudby vzdává poctu této éře v paměti těch, kdož jsou dostatečně staří. Pro někoho to může být pěkně osobní film. Já elektronickou hudbu jsem přestal poslouchat. Uvědomil jsem si, že si nikdy nikdo nevšimne, že hrají celý večer pořád tu samou písničku. A také hip-hop moc neposlouchám, je to teď zvykem u nejmladší generace, tak aspoň poslouchají poezii i když obhroublou. Píše se rok 1994, vláda vydává zákaz hudebních shromáždění „s opakujícími se údery“ a dva kluci ze skotského zapadákova poslouchají nadšeně z rádia právě muziku z černé listiny: „To je hukot!“. Historie se v milém černobílém filmu Beats prostě opakuje, každá přirozená vzpoura dospívání má svůj rytmus, i když generace rokenrolu může nad zbožněním elektronického ducduc kroutit hlavou. Podstatné je, že jsou mladí, jsou dva a jejich přátelství spojuje neurčitá touha po útěku, změně, zážitku. Oba jsou stejně nevinní a stejně vykulení, třebaže nejistotu zahánějí siláckými řečičkami. Film má autentickou, jímavě úsměvnou náladu. Vždycky znovu totiž okouzluje nadčasové iniciační téma, onen okamžik, kdy se dospělí jeví nebetyčně trapní a kdy je všechno poprvé. První droga, první polibek, první jízda za volantem, první střet se zákonem. Trvá sice, než kamarádi najdou odvahu k činu, nicméně čekání vyplňuje přesná charakteristika odbojné komunity řízené heslem „nejlepší systém je sound system“, k níž patří svérázné slečny, tlučhubové revoluce i jejich poskoci. Přesně se tady trefuje tónina rebelie bez programu, jenom pro opojný pocit sounáležitosti, kdy se zdá vtipné omluvit se z práce vlastním úmrtím. Dojem lehce kazí pouze trochu nadbytečná gangsterská linka připojená pro větší ohrožení, i když ve finále si významově také zahraje – podobně jako rodičovské dilema, a pak přechod do barev během hromadné extáze, což ve výjevech drogového opojení není už dávno nové. Hlavní zrada poté spočívá jako vždycky v tom, že nákaza společného zážitku je prostě nepřenosná, ať jde o legendární Woodstock, nebo okresní technopárty.Silné pouto sdílené absolutní svobody se zrodí jenom jednou za život; než udeří dospělost. (13.02.2020)