Sbohem, synu

Snímek myslím vyhrál Berlinale že? Film smutná a bolavý a kritikou politiky mezi řádky prostřednictvím příběhů lidí přes tři desetiletí. Je to krásně nasnímané. V závěru přichází vykoupení. Měl jsem problém se orientovat v tom, kdo je kdo, kdo za co může, jak jdou události za sebou. Režisér podával informace a emoční dávky postupně. Předložil mnoho osobních i společenských témat. Od kritického pohledu na to, jak čínská politika zakazující mít druhé dítě dopadá na soužití lidí, přes vyrovnávání se s bolestivými ztrátami po otázky, jak dojít smíru s vlastním svědomím. Z Číny chodí do světě nebezpečné pandemie. Prasečí a Ptačí chřipku se podařilo zázračně utlumit, koronavirus už ne. Měl by jim někdo zakázat požírat divoká zvířata na nehygienických trzích. Z českého pohledu je pak zapotřebí dodat – a důvěrně varovné! Nejenom k třicetiletí svobody se totiž hodí filmařsky působivá připomínka, že to přece není ani tak dlouho, ani tak daleko: typické rodinné Pelíšky za totality. Film nikterak okatě nedrásá, i tady se příbuzní scházejí, slaví, baví, případně na sebe významně pomrkávají, kdykoli si slovo bere někdo ze stranických kádrů. Více či méně poddajní hrdinové se upínají k dětem. "Pro nás čas se zastavil už dávno, jen čekáme, až zestárneme.“ Konstatování ústředního manželského páru v sobě shrnuje všeobecnou vůkolní rezignaci. Domácích rituálů, i k úklidu svého vyplaveného obydlí se dvojice pustí takřka beze slova; o čem by taky ještě mluvili, všechno důležité už si řekli. Struktura vztahů sledovaných během období let 1979–2013 je poměrně složitá, překombinovaná střihová skladba jde občas vyloženě na nervy, nicméně podstata, tedy rodinný mikrokosmos v duchu Pelíšků, si podmaňuje. Protože přes veškeré proměny měst, životních podmínek, generací i technologií zůstává lidská bolest stále stejná, podobně jako koloběh ztráty, vzpoury, znovunalezení a vyrovnání. (14.04.2020)

“Sbohem, synu” čínského režiséra Wanga popisuje třicetiletou historii jedné rodiny na pozadí kulturní revoluce, politiky jednoho dítěte i soudobého hyperkapitalismu. I přes pompézní tříhodinovou stopáž jde ve své podstatě o rafinovanou, patos redukující, ale nesmírně silnou výpověď. Slogan filmu “Některá setkání jsou krátká, ale některá loučení zaberou celý život” je v tomto případě mimořádně trefný. Neskutečně mě bavila nelineární struktura i “životně přirozená” fluktuace především vedlejších postav...Voyeristické prvky “mlčenlivé” kamery, mnohdy sledující mlčenlivé hrdiny, upomněly na snímky Roma i Poslední rodina. Prozatímní film roku (v osobním žebříčku přeskočil Parazita, Tenkrát v Hollywoodu, Bílý bílý den i Devadesátky). 95% (10.10.2019)

Střihače bych nechal někde na dvoře zmrskat a jestli mně vleze Wang na oči, tak po něm hodím pantofle. Takhle zdegenerovat silný příběh, ohavnou vyprávěcí strukturou a mě ukrást tři hodiny času, už dlouho jsem neodcházel z kina takhle nasranej jak dneska a to tak moc, že i to málo co se mě líbilo na filmu, prostě zasypu odpadem a už nikdy více. (07.10.2019)

Tady jsou buráky. Můžeš si vzít tři. /// Sbohem, synu je úžasně vyrobený film, který by měl všechno právo sahat po absolutním hodnocení - zpracování ústředního motivu ztráty jediného dítěte je podáno s vytříbenou citlivostí, prostou stopy kýče. Nadšení bohužel kalí podezření, že se filmového mistrovství v osobní rovině zneužívá i k propagandistickým účelům. Na pozadí osudů páru Yaojun Liu (on) a Liyun Wang (ona) sledujeme tři turbulentní desetiletí, během nichž se Čína (pro některé) proměnila ze země v troskách v kvazi-tržní ekonomiku. Tvůrci jsou příliš chytří, aby politický rozměr poznamenávající období od konce sedmdesátých let do současnosti opomíjeli; naopak. Film obsahuje vše, co by průměrně vzdělaný západní divák nerad postrádal: Obrazy žen v těžkém průmyslu, kohoutky se studenou vodou, nesamozřejmá povolení k pobytu, zmínky o nuceném vystěhovávání na venkov, zatýkání za zhýralost, tlampačovou propagandu, "idylu" zaměstnaneckých ubytoven, násilné interrupce, zástupy modrých límečků, popíjení žlutých limošek na závodních zábavách. Politika jednoho dítěte stojí v centru příběhu a nikdo se nepokouší bagatelizovat její dopad na životy nešťastných párů, které by to bývaly chtěly mít jinak. Úskok v chytře nechronologickém vyprávění se odehraje na konci příběhu a souvisí s sporným vykreslením čínské současnosti. Wang směšuje jemně potěmkinovskou ilustraci stavu země po roce 2010 s relativně šťastným vyústěním osobních peripetií všech postav - konfuciánsky smířených hlavních hrdinů i falešnými výčitkami svědomí stižených straníků. Dává tak nepopíraným hrůzám budovatelských let smysl nutného zla, které za to s ohledem na výsledky prostě stálo. O hodnotě takového závěru by se dalo pochybovat i v případě, že by zde zobrazený nastupující blahobyt odpovídal skutečnosti. Kdo se o poměry v Říši středu trochu zajímá, musí popisovaný stav její proměny v moderní společnost připadat podezřelý, neboť se podle všeho týká jen zlomku obyvatel, jemuž zde oslavovaná stoická ochota ostatních obětovat takřka vše blahu národa přichází náramně vhod. (25.12.2020)

Byl by to snímek artový a komorní, nebýt toho, že se odehrává na pozadí velkých dějinných událostí, převratných změn a obrovských měst. Přístup k filmovým postavám je velmi jemný a citlivý a zanechává meditativní vyznění. K mému překvapení na Čínu snímek velmi otevřený, přesto mi nepřijde, že se jedná o "semizdat". Je to dílo "oficiální"? Zanechává něco, co mnou hluboce pohnulo..., že realita je tam někde venku, mimo nás... Smyslově působivé, podkreslené jemnými melodiemi a velmi přirozeně vystavěnými scénami..., zanechává dojem Číny nejen v politických rozhodnutích a jejich dopadech na společnost a pak zejména na dvě konkrétní rodiny, ale také v podobě nezměrnosti a vnitřního klidu. (01.09.2020)