Hlava-22

Velmi dobře zvládnutá adaptace rozsáhlá a osobité knihy, která ještě zveličila její absurdní ladění. Nichols do období druhé světové vnáší dialogy a mírnou stylizaci známou z jeho současných filmů a funguje to výborně. Navíc řada záběrů skýtá velmi působivou podívanou. Docela mě však zamrzel dosti nevýrazný Alan Arkin v hlavní roli, jehož zastiňuje hned několik vedlejších postav. (15.12.2010)

(Proti)válečný snímek o tom, že nejen "VÁLKA JE VŮL!", ale také o tom, že se vždy najde dostatek "volů", kteří ji dokáží využít ve svůj prospěch (vše samozřejmě s dostatečným zdůrazněním společenské přínosnosti)... a současně se na place vždy objeví pár "volů", kteří mají rozumu jako šafránu, ale kteří (bohužel) mají možnost rozhodovat o mnohém a o mnohých. Snímek zobrazující řadu absurdností spojených s válkou: kaplan, jehož hlavním posláním dle "zelených šéfíků" je především vymýšlet dostatečně "pěkné a živé modlitby, aby vojáci odlétali s dobrým pocitem", "schopnost" některých schovat pod válečným běsněním své osobní šílené činy... a když náhodou na něco chybí argumenty? Nevadí, vždy je přece po ruce "Hlava 22". Snímek plný "mrazivých" a absurdních vtípků a momentů, které však nenechají "citlivého" diváka klidným a samy o sobě vedou k otázce pátrající po smyslu: "Proč to všechno?" (03.11.2003)

Pamatuji si prakticky každý film, na kterém jsem byl jako dospívající v kině. A tenhle jsem sledoval na počátku s napětím, že bude stejně zajímavý, jako kniha. Nelíbil se mi, těžce jsem ho den poté zepsul posluchačům, co se ptali na čem jsem byl v kině. Vše mi přišlo moc jasné, jako by z knihy bylo vytažené jen to schéma a stačí. Mě to nestačilo a nestačí povětšinou ani nyní. Ale kdo nezná knihu, kdo se seznamuje s filmem, tak ho to může navést na lepší a zajímavější filmy, takže to ani nemohu nikomu znechuzovat, jak mi to dělali jiní a já pak šel na film už apriory, že to bude blbost a pak mě to překvapilo, že mě to oslovilo. Potom si až člověk položí otázku - proč mě to oslovilo a měl by si každý na ni umět, či se naučit odpovídat. (20.06.2010)

Film jsem viděl v době puberty, kdy coby milovník válečných leteckých snímků jsem zbožňoval Bitvu o Británii a Bitvo o Midway. Hlava 22 i přes krásné bé dvacetpětky mi svým nesrozumitelným dějem připadala jako blbost. Až po letech jsem se dostal k Josephu Hellerovi a jeho knihám. Yossarian a vůbec celá ta banda z letecké základny středních bombardérů na Italské Pianose mne uchvátila. Myslím, že je to jedna z Hellerových nejlepších knih a spolu s Jak jsem vyhrál válku druhá nejironičtější a nejsarkastičtější protiválečná kniha. Heller zde čerpal ze svých vzpomínek, kdy on sám sloužil jako bombometčík u 488. bombardovací perutě 340. bombardovací skupiny 12. letecké armády USAAF.Samozřejmě jsem snímek viděl po letech znovu. Tentokrát pohledem Yossariana který chce domů, Indiána, Majora Majora i plk. Catharta. V tomto ojedinělém případě se domnívám, že je nejlepší nejdříve přečíst před shlédnutím filmu knihu (nejen pro pochopení filmu, ale celkově pro její nadčasovost). I když nutno uznat, že režisér se s touto těžkou kadencí popral výborně. (28.07.2011)

Hlava 22, pro mne to donedávna byla legendami opředená knížka s ještě více mystériem zamlženou filmovu adaptací. Jenže tomu je dnes konec. Film jsem viděl a od knížky mě spíš odradil, než nabudil. Připomínal mi jeden velký fantasmagorický absurdní surrealistický sen. Jeho příběh mě málem udolal - jako když se vám zdá, že jdete po silnici a najednou je z ní řeka a pak vám náhle voda sahá až po krk. A voda se změní v sirup a vy musíte jít dál, dosáhnout druhýho břehu, protože vrátit se už nelze. Jenže druhý břeh je tak daleko, tak nedosažitelný, a ta voda pořád stoupá a už vám dosahuje pod nos a vy pořád jdete. Co taky jinýho můžete dělat? A přesně tak mi připadá tento film. Směs různých psychologických výjevů, absurdních rozhovorů a myšlenkových pochodů, flashbackování ve flashbacích, jež jsou šoučástmi flashbacků. Alan Arkin odvádí slušnou práci, jeho Yossarian je uvěřitelný a vlastně jediná jakžtakž normální postavička celé této magorické tapiserie. Příběh je vlastně velice okrajová oblast, hlavní bylo ukázat, jak je válka absurdní, jenže tam je na můj vkus absurdity až moc. Nevadí mi absurdní drama, Plešatou zpěvačku od Ionesca jsem četl jedním dechem a nemohl jsem se dosmát, stejně tak Havlovu Zahradní slavnost. Jenže tady je příliš málo humoru a příliš mnoho cvokaření, téměř žádné válčení a maximum absurdity války. A přesto je boj tím, co v lidské historii rozhodlo nejvíc a nejrychleji největší množství rozporů a krizí. Vždyť nebýt války, měli bysme tu Hitlera i s jeho odkazem dodnes! (29.10.2006)