Strach a chvění

Přiznám se, že jsem pod dojmem informací o filmu z doby jeho premiéry čekal něco trochu jiného, vzpomínám si, že v Japonsku měli po jeho uvedení do kin diváci řvát smíchy a považovali snímek za skvělou komedii. V tomto žánru je konec konců Strach a chvění zařazen i na CSFD. Ne, že by se ve snímku neobjevily absurdně komické momenty, ale humor je koncentrovaný spíš do podoby jízlivého sarkasmu a vyplývá opravdu z absurdity viděného. Ve skutečnosti jde spíš o místy docela nepříjemné absurdní drama o konfrontaci dvou kultur, když mladá Evropanka s plynnou znalostí japonštiny odejde do Japonska a nastoupí jako překladatelka a tlumočnice u velké japonské korporace. Shodou okolností u nás nedávno vyšla kniha Modrooký zaměstnanec japonské firmy Naila Murtagha, která pohled Amélie v podstatě potvrzuje, i když mužské zkušenosti jsou přece jen poněkud příjemnější. Japonská společnost je tradicionalistická a svázaná obrovským množstvím rituálů, takže je pro cizince prakticky nemožné se adaptovat. Podezírám sice Amélii Nothomb z určité snahy konflikty vyhrotit tak, aby v jejím románu vypadaly zajímavěji, ale v tom zásadním je její vyprávění určitě pravdivé. Spíš než o opravdu kvalitní film jde o film zajímavý a provokativní, navíc typově dobře obsazený. Sylvie Testud vypadá jako kombinace vyplašeného kuřátka a jehňátka odevzdaně kráčejícího na porážku a jakkoliv si ji nevybavím z žádného jiného filmu, tady se se svou rolí vypořádala víc než se ctí. Potíž ale v mém případě spočívá v neschopnosti ztotožnit se s její postavou a její motivací, protože soudný člověk by udělal čelem vzad už první den, kdy se u zaměstnavatele setká s koncentrovanou nevraživostí, blbstvím a agresivním mobbingem. Normální člověk by toho měl dost už za pár dní a nemarnil by celý rok svého života v prostředí plném nepřátelství a nepochopení. Zvlášť když disponuje takovým vzděláním a znalostmi, díky nimž by okamžitě sehnal prestižní zaměstnání u kterékoli světové firmy. Celkový dojem: 65 %. V téhle souvislosti je dobré připomenout, že japonská společnost trpí extrémně nízkou porodností, navíc je ekonomicky tak na výši, že řada málo prestižních zaměstnání nemůže být obsazena etnickými Japonci, takže do země přicházejí vedle Číňanů a Korejců taky slušné množství latinoameričanů, které ale japonská společnost integrovat v žádném případě nechce a neumí. (02.05.2010)

Velmi drobný až téměř minimalistický příběh francouzské dívky Amélie z prostředí kanceláře v japonské obří firmě, kam se této křehké Evropance podařilo obdivuhodně proniknout díky výborné znalosti japonštiny, od první chvíle je však vnímána spíše jako nějaká kulturní rarita čí vetřelec, proto je ostře a bolestivě konfrontována s celou řadou více či méně pochopitelných psaných a spíše nepsaných pravidel přísné firemní hierarchie, kdy se svým počátečním přístupem iniciativního nadšence opakovaně naráží, vzdá se tedy, rezignuje na své ambice vyniknout a nechá se sebou dále již jen nadřízenými smýkat ke stále pro firmu bezvýznamnějším činnostem, už jen aby nějak přetrpěla ve firmě celý ten smluvní rok, nic víc, opravdu skvělé dílo, něžně doprovázené hudbou Goldbergových variací J. S. Bacha, naplněné jemnou nadsázkou, chytrým, i když hořkým humorem, prostě nádherná, až jakási srovnávací studie dvou tak zřetelně odlišných kultur. Zajímavý komentář : Fridecka (19.07.2012)

Předesílám, že na film jsem se musela koukat povinně a vzhledem ke svému chladnému postoji vůči východním kulturám jsem tušila, že nadšením oplývat nebudu. Strach a chvění je názornou ukázkou, co jsou Japonci vlastně zač, jak vypadá jejich šílený svět a hierarchie v pracovním prostředí, což je vlastně prostředí, kde tráví maximum času. Co drželo v Japonsku tu potrhlou Belgičanku, netuším, nicméně se divím, že tam vydržela tak dlouho. Neustálé kecy "překrásné" Fubuki o "západních mozcích" jsem snášela jen se zaťatými zuby a říkala si, že jestli se opravdu takhle japončíci koukají na Evropu, tak je nechci nikdy potkat. Další negativní pocit ve mně vyvolávalo Améliino chování, ze kterého jsem usoudila, že je buď jen divná nebo lesba. Hvězdičky především za povedený závěr.Po shlédutí pár Almodovarových filmů jsem napsala, že Španělé jsou blázni, ale beru zpět, blázni jsou Japonci. (23.06.2010)

Ti japonci jsou blázni... ne, takhle jednoduše to neodbydu. Na tenhle film jsem narazil neskutečnou náhodou, ale takhle se právě u mě naráží na nejlepší věci. Sylvie v roli naprosto dokonalá, to střívko sem jí věřil od hlavy k patě. Neni to komedie, že bych se válel smíchy, ale pár (hořce) úsměvných momentů se najde a bavilo mě to až do konce. Věřim, že i když je asi firemní hierarchie vykreslená dobře, tak tady to z jistých důvodů muselo být občas lehce přitažený za vlasy. Protože každej normální evropan by si po tejdnu vzal do práce kapesní atomovku. Každopádně gaijin v Japonsku bych po tomhle filmu určitě bejt nechtěl :-) (08.07.2015)

S radosťou som zasvätila život bezduchému zhovadeniu. Na čo, ja hlúpa, som študovala univerzitu, keď sa moj mozog rozvíjal opakovanou stupiditou..zopakujme si: ako malá som chcela byť Bohom, potom Kristom, potom, vedomá si svojich prehnaných ambícií, by som prijala rolu mučedníčky. V dospelosti som potlačila svoje velikášstvo a nastúpila ako tlmočníčka v japonskej firme. Tam zo mňa urobili účtovníčku. Napriek tomu moj extrémny pád nešlo zastaviť. Bola som preložená na miesto "ničnerobenia" ( čo bolo pre mňa stále dosť dobré ). Tak som dospela k svojmu konečnému zaradeniu: k upratovaniu záchodov. AVŠAK CESTA OD BOHYNE K ZÁCHODBÁBE, TO JE TEDA CESTA..následne som ale pocítila zvláštnu úľavu. Keď čistíte umazanú misu, nemusíte sa báť, že klesnete ešte hlbšie.. (12.10.2009)