Nejkrásnější věk

,,No jo, ale my jsme penzisti. My jsme potřebnější." Tak zábavná, skoro dokumentární podívaná (ne)všedních dnů jednoho sochařského ateliéru. To se nám Jaroslav Papoušek po společných projektech s Passerem a Formanem v roce 1968 osamostatnil a vytvořil svůj první vlastí autorský film. Ponechal si řadu "zavedených" neherců z dřívějších filmů (mimo jiné nezapomenutelného dědečka z Hoří, má panenko!), dal dohromady skupinku mládeže představující odvázané "sochaříky" v uvolněné atmosféře 60. let, naproti tomu partu důchodců schopných hrát si na chodbě umělecké školy u sochy koně na intelektuály vedoucí debatu nad uměním... Mezi tuhle sbírku amatérů doslova vecpal coby profesora sochařství hereckého profesionála Vladimíra Šmerala, který se zhostil své typické "intelektuální" roli opět s gustem, nenápadně popři tom sáhl i po mladém Jiřím Hálkovi z Činoherního klubu... No a vznikla velice svérázná podívaná, kterou fanšmejkr československé kinematografie musí ocenit, jen popři několika hluchých místech mé hodnocení sráží především pár scén se šíleným dětským řevem. Ovšem, lezení hospodských kumpánů do oken za nahatou ženskou uvnitř i venku nemělo chybu! ,,Už ani nepřeleze plot, no! To je buď penze, anebo 30!" Kterýpak že věk je nejkrásnější? Možná že právě ten, jaký člověk v danou chvíli přežívá. 70% (Filmová výzva 2019: Idée_fixe) (01.01.2019)

Miestami silené a pomalé dopracovávanie sa k nepočetnej skupinke humorných scén ma trochu nudilo. Viac sa mi páčili občasné životné múdrosti, ktoré zazneli v ateliéri sochaříkov, ako napríklad: "Vás ještě formuje život, ale jeho smrt." Dejová línia s Hanou Brejchovou však bola milá a zábavná. Možno je to tým nejkrásnějším vekom, ktorý práve s odretými ušami prežívam. A možno o pár desaťročí ocením skôr ťarbavé žartíky starších postáv, ktoré sa vo filme epizódne mihli. Možno aj čas, ktorý ma od tohto obdobia delí, bude len okamih. No posúďte sami, čo je to za komédiu, keď ma núti napísať depresívny komentár? (17.06.2015)

Papouškovi sochaříci mi v mnohém připomínají Intimní osvětlení akorát s tím rozdílem, že zde se příběh odehrává ve městě. Stejně jako u Passera zde nenásilnou formou vystupuje několik charakterů, které působí komicky už jen tím, že jsou. K tomu pohromadě snad všechny herecké objevy Nové vlny, které vás jen napadnou, a všechno to korunuje Josef Šebánek. Tady v tom filmu chyběl snad už jen Jan Vostrčil. Sledování je stejně příjemné jako dědečkovsky uklidňující rysy pana Hanzlíka, humorné scénky vedené důchodci na chodbě nám připomenou omezenost nás samých a ve finále je nám jedno, že Jaroslav Papoušek některé prvky (dialogy a charaktery) modeloval pro žánr komedie stejně pečlivě jako sochaříci pod vedením pana profesora, na něhož neznámý hlas volá: "Pane profesore! Telefon!" (28.06.2010)

Film s velmi jemným humorem, který tématizuje zejména plynutí času. Stáří a mládí zde stojí vedle sebe a v mnoha případech je stírán rozdíl mezi oběmi životními etapami. Pan Hanzlík hlasitě chrápe, čímž ruší sochaře. Podobně je pak také ruší křik malého dítěte v kočárku. Penzisté, kteří čekají na to, zdali budou vybráni jako model se handrkují a pošťuchují podobně jako malé děti ve škole. Když přijde sochař jednoho vybrat, tak se div nepoperou o to, kdo u něj bude nejblíže, podobně jako když něco půjčujete malým dětem a ony se mohou skoro přetrhnout, aby byly první. Scény, kdy Hana Brejchová mluví na své dítě v kočárku, jsou střihnuty se scénami, kdy mluví pan Hanzlík se starými babkami v obchodě. Když jde malá holčička pro pivo, tak o ní Josef Šebánek říká, jak vyroste do krásy své matky. Ten samý pak vidí mladé slečny a vzpomene si na mládí a krásu své manželky. Neustále se zde hovoří o nejkrásnějším věku, ale nikdo sám o sobě v něm není, vidí v něm jenom ty druhé. Do toho hudební podkres tvoří jazz (mládí) a hudba klasická (stáří). Celým filmem se tím pádem nese nostalgie až sentimentální lpění po starších časech. Je zde však nástroj, který dokáže zachytit prchavost okamžiku a tím nástojem jsou právě sochy! Hlava pana Hanzlíka bude stále mezi námi, ikdyž už z něj zůstane jen lebka. Šebánek bude stále řvát, ikdyž už nebude ani moct otevřít pusu. Postava Brejchové bude stále vzrušovat muže, ikdyž již bude na smrtelné loži. S odstupem času se pak tato funkce uchování času přenesla i na film samotný, který podobně jako sochy zakonzervoval určitý prchavý moment. Můžeme tak i dnes vidět pana Hanzlíka ve svém junáckém výkonu a budeme jej moct vidět stejně i v dalších desetiletích (stoletích, tisíciletích). (26.10.2015)

Trochu slabší alternativa Formana - hlavně po stylistické stránce, co se týká narace, film není tak ucelený, spíše skáče mezi jednotlivými epizodami a polohami, které sami o sobě fungují, ale dohromady působí trochu letem světem, pod kůži postav se zde nedostaneme až na světloou výjimku Hany Brejchové, kde se to povedlo ve vý- razné zkratce. Neherci zde opět nezklamali, Křesadlová je jednoznačně živel a Růžičková tu předvádí´skvělý "taneček" na schodišti. A té malé holčičky, co pořád zapomínala mi bylo hodně líto. (27.01.2009)