Vlak

VLAK (1965) Johna Frankenheimera patří ke slabším filmům nejvíce uspokojivé dekády v dlouhé kariéře režiséra, Paula Greengrasse své generace. Frankenheimerovým filmům nechybělo zdánlivě nic – velké dramatické a přitom současné látky, společenská angažovanost, velká herecká jména, progresivní styl, kterým J.F. „prodloužil“ své televizní počátky [hlavním cílem je rychle zaujmout, odtud „hlasité“, rychle vyprávěné filmy s výraznými stylistickými efekty typu velkých, rétorických detailů tváří, ostrých úhlů a zoomů] –, ale s odstupem času jeho filmy stárnou společně se svými tématy (platí to i o MANDŽUSKÉM KANDIDÁTOVI, fascinujícím reliktu studené války, mixu paranoii a kabaretu) i oním módním, nadupaným stylem. Frankenheimer byl nezralým, trochu snobským auteurem, který se soustředil více na okamžitý efekt (téma, styl, napětí), než aby látce vtisknul osobitou vnímavost a povýšil ji tak na víc než technicky zručnou sumu ambiciózního námětu a dobrých herců. VLAK se natolik soustředí na ústřední otázku [co je důležitější: umění nebo lidské životy?], že výsledkem je příliš dlouhý, málo napínavý film s nahrubo vytesanými charaktery, redukovanými na svůj postoj. Z toho pramení bizarní závěrečná konfrontace mezi hrdinou a padouchem, v němž samopal v ruce okázale kulhajícího a plebejského Burta Lancastera je více než verbální patos nacistického milovníka umění – o polopatické juxtapozici mrtvých těl a beden se vzácnými obrazy nemluvě. (05.02.2008)

Pokud máte rádi válečné filmy, dobrodružství a železnice, pak si jistě přijdete na své. Burt Lancaster v roli pařížského přednosty stanice brání všemi prostředky, aby se vlak, plně naložený cennými francouzskými obrazy, nedostal na místo určení, do Německa. Film nevychází ze skutečné události, ale je věnován francouzským železničářům, kteří se za cenu ztráty vlastních životů dopouštěli mnohých sabotáží, aby Němcům zabránili v rychlých a bezpečných přesunech po železnici. Pravda, že přednosta mi připadal až trochu příliš neohrožený a nezničitelný Rambo, (asi proto, že film natáčeli Američané), ale je to rozhodně většinou strhující a napínavá podívaná. (02.11.2013)

,,NEPÁČI SA MI TO." ,,KOMU ÁNO?" ,,MYSLÍM TIE OBRAZY." __ Iste, je to dobrý predstaviteľ tých ,,chlapských" filmov, no nejde tu len o čo najväčšiu akciu a Scofieldovov (intelektuál a estét, ktorého okolnosti nútia ísť cez mŕtvoly) záverečný prejav (možno niekde tu tkvie nominácia na Oscara za scenár) s prestrihmi na debny s obrazmi a postrielaných francúzskych odbojárov ponúka nezabudnuteľnú filozofickú otázku: Koľko životov vyváži záchrana umenia? Avšak najmrazivejšie je, s akou chladnosťou Frankenheimer ukazuje popravy tých, čo neváhajú pre úspech tejto akcie položiť aj vlastný život. Obaja hlavní predstavitelia sa svojich úloh zhostili naozaj dobre, len Lancaster mi ako Francúz skrátka nikdy sedieť nebude. (478. hodnotenie, 53. komentár k filmu) (11.05.2011)

Méně známý a mezi válečnými klasikami snadno přehlednutelný snímek, jehož děj napovídá samotný název. Ano, jde v něm o vlak plný vzácných obrazů, které se Němci pokouší odvézt koncem druhé světové války z Francie do Německa. Mám rád válečné filmy ale tento patří k těm slabším kouskům ať už současných nebo klasických válečných snímků, kvůli jeho jednotvárnosti a zdlouhavosti, kterou umocňuje i na slabší příběh zbytečně dlouhá stopáž. Naštěstí vše zachraňuje pár povedených scén a slušný konec. (27.04.2010)

Tohle je film, kde člověk přímo cítí chuť kovu, vazelíny, oleje a sazí. Všechno velmi živelné, syrové, špinavé, chlapské a reálně podané, často v dlouhých nestříhaných záběrech, a to včetně vlaku projíždějícího bombardovaným nádražím nebo kolize dvou ocelových monster na kolejích. Příběh by mohl snadno sklouznout k dobrodružné jízdě, celkové vyznění filmu je ale velmi vážné a realistické. Proč jen musí být v dnešních filmech všechno tak zatraceně nablýskané? (06.01.2010)