Bílý bílý den

Pomalý rozjezd a dlouhé záběry, měnící se počasí a dům, mlha, celkem mi trvalo, než jsem se dokázala vnitřně uklidnit a naladit.. Po první půlhodince mě to vtáhlo a čaplo za vlasy, neb jsem si tu skládanku začala dávat dohromady.. Manžel, otec, děda, polda, vdovec.. Zjištění, zklamání, bolest, nesnesitelná bolest.. Tuším, že ta malá kouzelná vnučka tu hraje druhou stěžejní roli, hned po hlavní postavě, oba výteční.. (29.05.2020)

Mám ráda filmy, o kterých nic nevím, ale od prvních sekund mě vtáhnou do děje. Čím méně se film ukecaný, tím více se stávám divákem. Někdy mám pocit, že u 80 % amerických filmů mám pocit, že už jsem to někdy viděla a u 80 % skandinávských filmů jsem překvapená něčím novým. Bílý den není černobílý, je bílý s mnoha odstíny bílé, postavy jsou plnokrevné, dialogy stručné a výstižné, obraz zachycuje víc než slova. (15.01.2023)

V současné kinematografii - tak jako v hudební produkci - často absentuje dynamika. Soundtrack podkresluje celou hrací dobu, neustálé pumpování emocí a adrenalinu otupuje diváka, což vede k potřebě stále větších dávek a v důsledku často vede spíš k nezájmu. Hvítur, hvítur dagur odmítá banalizovat bolest patetickou velkolepostí. Plyne pomalu, dává nám vychutnat každý záběr a zároveň pracuje s obrazem tak, aby nešlo jen o sled hezkých obrázků, ale naopak jimi umě (v duchu detektivek) předkládá střípky do mozaiky děje. Minimalistický snímek snoubí poetiku tiché krásy a určité drsnosti a blízkosti smrti a někdy nelichotivé stránky lidství, lásky a blízkosti, které tím ale nezatracuje. Jen v nezbytných okamžicích vyvolává napětí, které je o to tíživější, o co je s ním nakládáno úsporně. Především obraz, hudba a obecně sound design rozpohybovali scénář, který je cynický a tvrdý, ale zároveň nesmírně citlivý a bolestný. Krásné. (31.07.2019)

Islandská kinematografie je filmový ostrůvek, který jsem prozatím vůbec neprozkoumal. O to víc mě překvapil artový snímek 'Bílý bílý den' – deprimující, a přesto tak řemeslně poutavá a formálně uhrančivá anatomie o žalu, truchlení, melancholii, a následným smíření s úmrtím blízké osoby.... Režisér Hlynur Pálmasson natočil doopravdy brilantní psychologickou drobnokresbu zhrzeného muže Ingimundura – jehož ztvárnění se mistrovsky chopil Ingvar Sigurðsson – který pod drsnou skořápkou ukrývá mnoho citů; citů, s nimiž se kvůli nátlaku existenciální krize zprvu nedokáže emočně vypořádat, a pokouší se je filtrovat skrze vztah se svou vnučkou, a zároveň skrze renovaci domu, který Ingimundur až obsesivně rekonstruuje, což mimochodem krásně utváří motiv tichý dominanty záběrů pořízených v různých ročních obdobích – opakující se časosběrná sekvence tak ukazuje, jak se z domova stává dusivé vězení, který symbolizuje úzkostlivost a frustraci jeho osobnosti. Drobnokresba je to navíc veeelmi festivalová, tudíž je zde náležitě využito vyprávění obrazem – Pálmasson zde kupříkladu nešetří metaforami a příběhový tempo často rozmělňuje až imaginárními záběry (gag s padajícím kamenem top), který pod nánosem mlhy tak husté, že by se dala krájet, dodávají oné atmosféře ideální punc chladnokrevný syrovosti.... Samozřejmě, 'Bílý bílý den' je sice víceméně klasická festivalovka která se chce striktně vyvarovat filmovým stereotypům a konvencím, avšak jde o velice kuriózní příspěvek do severský filmotéky – jde totiž o film tak emocionálně chladný, že by tomu počasí v Rejkjavíku mohlo závidět. Finální scéna s 'Memories' od Leonarda Cohena geniální.... lepší cinefilní záležitost na rozjímání za deštivýho počasí nehledejte. (12.09.2021)

Overil som si to a WWD je najlepší islandský film, aký som videl za posledných 9 rokov. Prvá časť trvá asi hodinu a pol a dostanete presne to, čo od ostrovnej kinematografie čakáte. Zábery prírody, pomalý nudný dej, sem-tam nejaká vetička. Lenže potom to nabralo dynamiku akčného filmu a ja som sa nestačil diviť. Všetko sa to na diváka zosype s takou dávkou emócií, že by sa za to nemuseli hanbiť ani v Bolywoode. (28.02.2020)