Malý Joe

Je to agonicky pomalé pseudo sci-fi. Je to spíš horrorový příběh s hluboce pohřbeným vzkazem. Co čekáte od filmu o rostlině , která kontroluje mysl. Estetika filmu je zajímavá, ale je zbavený veškerého sexu a mrazení po těle . Byl jsem filmem zklamán, ale nenechalo mě to lhostejným. Není to nudné, ale fascinující také ne. Je to takové moc statické, jako nějaký experimentální film.Digitální věk nás všechny změnil. Ne moc, vlastně skoro neznatelně, dá se ale vnímat, že přemýšlíme jinak, díváme se na svět jinak a žijeme tak trochu odtrženě od vlastního já. Stalo se to, aniž bychom si toho všimli. Přineslo nám to štěstí? Nikoliv. Ale už jsme v tom moc hluboko, abychom se vraceli zpátky, a tak si to štěstí prostě musíme opatřit jinak. Velmi aktuální, skoro až filozofickou otázku řeší ti hloubavější z nás ve sprše nebo v noci před spaním a rakouská režisérka Jessica Hausner ve svém novém filmu Malý Joe.Autorka oceňovaného dramatu Lurdy si skrze něj poprvé vyzkoušela sci-fi žánr a rozhodla se palčivé problémy moderní společnosti ilustrovat na příběhu pěstitelky rostlin, která vyvine vlastně květinovou alternativu dítěte. Vedle toho divák sleduje současně i psychologické drama staré jako emancipace sama; ambiciózní žena a zároveň svobodná matka stojí rozkročená mezi kariérním a mateřským úspěchem, a tak trochu neví, co si počít. Tedy, myslíme si, že právě to jsme na ploše 105 minut viděli. Ono je to totiž celé tak strašně pomalé, chce se říct až nudné, že je spoustu času si do filmu (ve snaze zabránit pocitu promarněného času) ledacos přimyslet. Obrazová stránka věci pomáhá onomu skrytému poselství, aby neušel divákově pozornosti. Psychologický vývoj jednotlivých postav je záměrně téměř neznatelný z jejich slov a chování, a tak si tvůrkyně pomáhá obrazem, jak to jen jde.Dobře funguje i hudební složka a zvuk, které udržují diváka v alespoň základní tenzi, jak to celé dopadne. Tak proč se zdá, že režisérka rozehrála několik linek, které ale absolutně a citelně nedotáhla, takže to ve výsledku působí lacině. (22.04.2020)

Štěstí je vrtkavá záležitost, tak proč tomu nepomoci skrze možnosti genového inženýrství. Malý Joe je vcelku komorní film, který se v průběhu děje snaží budovat tísnivou až nepříjemnou atmosféru, což se mu daří především díky etnicky-hororové hudbě (zvláštní kombinace, ale nějak jsem to potřeboval nazvat) a skleníkovým prostorům, které i přes svou prosklenou světlost působí v tomto případě nadmíru nepřátelsky a "temně". Na jedné straně člověk vidí vztyčený ukazováček směřující k neomezeným možnostem genového inženýrství, na druhé straně by se v tom však dala najít i paralela k (ne)násilnému prosazování vůdčích myšlenek ve společnosti (v tomto případě za účelem přežití). Velice mě zaujala práce s prostorem a kamerou, která jako by se úmyslně snažila upozadit postavy. I přes velice originální námět jsem měl však pocit, že nebyl naplno využit potenciál, který zůstal spíše ve spánkovém módu, místo aby vykvetl do plné krásy. I tak jde však o pocitově znepokojující film. (23.02.2020)

Vedle "Vivarium" další film v programu Cannes, kterému by vice slušelo být epizodou z Twilight Zone, jen tentokrát je to oproti marnému "Vivarium" lépe rozvinuté a zrežírované, i když neméně předvídatelné. Když vezmeme jako měřítko Jordana Peela, tak se Litte Joe na jeho věci, včetně "My" vůbec nehrabe. Hausner se prostě jen vydala cestou kariéry a točí námezdný projekt, který vyznívá jako usedlejší variace na "Invaze lupičů těl" - jen s tím, že strachu z komunismu první verze Lupičů z roku 1956 a psycho paranoia verze z 1978 jsou tentokrát nahrazeny za nosné téma ryze egocentrického štěstí. Nicméně jakékoli přesahy a myšlenky tohoto tématu vycházejí mimo film samotný, zatímco ve vyprávění nejsou rozváděné. Jak už to na festivalech hezky bývá, tak ale "Little Joe" dostává fajn kontext coby double feature s Loachovým "Sorry We Miseed You", které také obsahuje některé podobné prvky a motivy, byť úplně jinak pojaté a rozpracované. (18.05.2019)

Ani není třeba Buda Spencera a Terence Hilla, aby byl Malý Joe unavený. Profláknuté téma lupičů těl, tentokrát krytosemenného původu, pořád cupitá za divákem, místo toho, aby tomu bylo naopak. Zvuky jak z Aronofského máti s vykřičníkem notně iritující a celé je to jak halenky šlechtitelky Emily Beecham. Zapnuté až ke krku.. Škoda, že Q v bílém plášti nevynesl jednu kytičku pro Jamese. Třeba by se uvolnil a přestal přemýšlet nad tím, jak má k smrti rád rodinný život.. (03.10.2022)

Nevyužitý potenciál. Vtahující futuristická forma odpovídající sterilnímu dějišti a zajímavý námět, který se dal rozvinout X způsoby s Y možnými vyústěními. A nevadí že zůstal komorný a nevýpravný, nebo že nenaplnil naznačované žánrové nádoby. Vadí, že v druhé polovině je v chytrosti o dva kroky za divákem a z hlavní hrdinky, která je v příběhu divákovou bezpečnou spojkou s rozvíjejícím se nebezpečím, dělá zaslepenou hlupačku. [Cannes] (20.05.2019)