Šepoty a výkřiky

Tak tohle mě nějak minulo...z umirájící ženy s chrotpícím záchvatem mi zrovna do zpěvu nebylo. Život obou sester mi přišel o ničem, pomalu na odstřel. Ke služce se nemusím vyjadřovat, ty to mělz těžké v té době skoro vždycky. Moc dobrý pocit jsem neměl, a to jak po stránce psychické (což je asi v pořádku, to bylo jistě cílem), po stránce fyzické (bolela mě hlava), tak po stránce dojmové (to už moc v pořádku nebude, nebyl to můj šálek kávy). Zkrátka nevidím důvod proč bych se na to měl ještě někdy podívat. (24.08.2007)

Těžko uvěřit, že Šepoty dělí s dokonalými Scénami z manželského života pouze jediný rok. Tady totiž Bergman jen symbolizuje, deprimuje, ale nevychází divákovi vstříc ani o píď, pouze točí pro sebe, vyžívá se ve formě a dává velkou trhlinu do všeho, proč ho obvykle obdivuji. Nechci totiž sledovat falešnou mnohoznačnost s umělou atmosférou (byť s jakkoli zajímavým červeným výtvarným pojetím) a s triviálním vyústěním. A nechci se ani zajímat o postavy, které šeptají, křičí a vyznávají se, ale které jsou v důsledku povrchnější než jejich citové projevy a zůstávají tak jen loutkami ve stínohře. (24.08.2007)

Pokiaľ Vám pripadajú siedma pečat alebo hanba ako silné depky, asi ste nevideli šepoty a výkriky. Sonda do ženských duší, ktoré trávia pokope čas v jednom dome s kdovie prečo červenou farbou všade naokolo. Asi najťažší Bergmanov film (ktorý som videl), ktorý je našťastie kratší, ako by jeho divák očakával, takže sa dá bez problémov dopozerať, aj keď Vás nezaujme, čo sa môže lahko stať. VIDENÉ ZNOVA: Pri druhom kole Bergmanových filmov (či už videných alebo nevidených) si uvedomujem, aké sú jeho ťažké artfilmy divácky atraktívne. Reálnych 90 minút jeho filmu znamená pocitovú tri štvrte hodinku. Je to tým, že dokáže zaujať mizanscénou a dynamikou sekvencie aj bez prvoplánovo zaujímavého deja. V šepotoch a výkrikoch sa bavíte nad premýšlaním o zmysle dvoch vínových pohárov pred hlavnými predstaviteľkami, jedným plným, jedným prázdnym, nad stavbou pasáží, ktoré predstavujú jednotlivo hlavné postavy začínajúce záberom na jednu polovicu ich tváre a končiacu záberom na tú druhú. Nad porovnávaním ich vzťahu k umierajúcej sestre a ich príčinách, ktoré môžu byť hlbšie, ako sa na prvý pohľad zdá a nad farebnosťou kompozícií. Takže ak ma nabudúce bude nudiť nejaký súčasný artfilm, tak ho vypnem, režisér je totiž neschopný amatér. P.S.: Liv Ullmann je najkrajšia Švédka, na akú si momentálne spomínam. (09.08.2009)

Oblíbená Bergmanova kategorie odcizení, obrat, odmítání a vzájemné doteky v nejryzejší a nejtrýznivější podobě. Jeden z nejkrutějších filmů co vůbec vznikly, až esence osamění a strachu, které ochromují skoro všechny postavy, ale nejvíce umírající Agnes, pro níž je jediný náznak citu posvátným okamžikem. Nejděsivější však je, že když k němu v nádherné poslední scéně dojde, nejedná se o žádnou lidskot spíše naopak o projev nelidského světa, jenž je výtvorem lidské přetvářky a egotismu. I přes velmi silnou výpověď mi na snímku vadí některé příliš efektní scény (odpudivá záležitost se střepem) i notná vykonstruovanost až tezovitost postav dvou zdravých sester, které ani nepřipomínají lidské bytosti a celkové soustředění na bytostné Bergmanovo téma, které nenabízí nějaký výraznější posun a vlastně se jeví skoro průzračně. Výborná je Harriet Andersson, jež bezkonkurenčně trpí a navazuje na svůj obdobně útrpný výkon v Jako v zrcadle. (20.10.2007)

Temný, děsivý a krutý film, který sice je rozvleklejší, ale dle mého názory by jinak ani nemohl fungovat. Forma je přesným opakem následujícího Bergmanova filmu: Scénám z manželství - tedy je vysoce stylizovaná. Troufnu si říct až přestylizovaná a tak ve chvílích, kdy se relativně nic neděje, fungují prostory samy za sebe a udržují divákovu pozornost i atmosféru. Děj je jednodužší než ve Scénách, komorní a prakticky shrnutelný do jedné věty, což samozřejmě nemusí být chyba (a není). Téme neporozumnění (většinou sester, či jiných ženských příbuzných-viz. Podzimní sonáta)se sice s Berganem táhne už od Mlčení a pomalu se začíná vtírat myšlernka, že se již opakuje... Spíš bych použil slovo variuje a je na každém, aby posoudil sám, jak moc mu to vadí... Ze zmíněných dvou filmů jsem sice pro civilnější Scény z manželství,a le popravdě nepohrdnu ani tímto skutečně uměleckým dílem. (11.12.2005)