Šarlatán

Není bez zajímavosti douška, že v roce 2020 mají premiéru hned dva filmy, jejichž těžiště spadá do období padesátých let minulého století - Šarlatán Agnieszky Hollandové a Herec Petera Bebjaka, oba navíc vyrobené v zahraničních koprodukcích. Oba filmy disponují silnými a ambiciózními antihrdiny, kteří se musejí potýkat se sebou samými, a oba velmi volným způsobem vycházejí z reálných událostí. Oba též mají velmi přesvědčivou dobovou atmosféru a fantastické zpracování. Vlastně ani nevím, který film je lepší. Šarlatán je hereckým koncertem Ivana a Josefa Trojanových. Bez tohoto hereckého ztvárnění by postava léčitele Jana Mikoláška nebyla věrohodná a sotva bychom chápali, proč byl Mikolášek pro zoufalé lidi hotový spasitel. Ano, jeho "léčitelské metody" jsou samozřejmě velmi pochybné a vpravdě šarlatánské, ale pokud se na Šarlatána díváte s mírným skepticismem, určitě nebudete mít pocit, že by Agnieszka Hollandová a Marek Epstein Mikoláška přehnaně glorifikovali. Což je určitě dobře, ale názor si musí udělat každý sám. Za sebe s tímto pojetím nemám žádný větší problém. Pokud jde o Mikuláškovu homosexuální orientaci a jeho vztah s asistentem Františkem Palkem, tak určitě není podstatné, zda byl tento vztah reálný. Důležité je, že tato druhá podstata Mikoláškovy osobnosti je zpracována nejen naprosto fantasticky a citlivě, ale také velmi esteticky. Základem je přesný casting Palkova představitele Juraje Loje. Juraj Loj je herecky určitě také výborný, ale mě upoutal hlavně svým nádherným tělem a ve vší kráse. Nepopírám, že se mi na něj moc hezky koukalo. Kromě jiného musím ocenit i jeho nádherný zadek. Jeden z nejestetičtějších okamžiků, který mi udělal upřímnou radost. Celý Šarlatán je výbornou podívanou, veškerá ocenění mu náleží právem, ale Českého lva za hlavní roli bych stejně raději dal Janu Cinovi. Jednoznačně doporučuji. (05.04.2021)

V rámci českej tvorby za 80%, v rámci kinematografie ako takej za 60%. Ale keďže som dal mierne nadpriemerné hodnotenie podobným kúskom, akým bol napríklad didaktický a bezživotný Dubček, tak Šarlatán je úplne, ale úplne niekde inde. Dôvod? No ten je zrejmý, celosvetovo uznávaná režisérka. Agnieszka točí totiž tak, ako si myslí, že sa má podobná látka nakrúcať. Český režisér by nám ponúkol naleštené kvázi umenie, kde by sme až cez plátno cítili vôňu kolínskej a divákom by bola servírovaná myšlienka, že nacizmus a komunizmus boli svinstvá, oveľa polopatickejším spôsobom. Trojanovci si to užívajú, Lojova postava je tu vlastne len kvôli záverečnej pointe, zaujme ešte umanutý vyšetrovateľ, ale ono to v podstate stačí. (14.09.2020)

Místy doslovné, místy zbytečně uhlazené. Polský klenot Agnieszka Holland si udělala další (události po upálení Jana Palacha) výlet do naší historie. Protřepal lahvičkou s močí a léčil miliony lidí, mezi jeho klientelu patřila kupříkladu i Olga Scheinpflugová, Max Švabinský nebo prezident Antonín Zápotocký, jeho profesi ovšem utnul vykonstruovaný proces, kdy se stal jednou z mnoha obětí komunistického režimu. Bylinkář, podvodník, prodavač usušených rostlin, léčitel? Vnímáme jeho bolest, chladné reakce, pečlivost a důslednost, válečné šrámy, důkazy o nečekané agresi, křesťanském přesvědčení i intimní náklonost ke svému asistentovi (jeho povahový kontrast). Tak či onak, je především mužem, který chce stůj co stůj plnit své životní poslání v podobě léčení lidí. Velká poklona hercům, Trojanům především. Ivan je opět výborný, přesný, vrstevnatý. Možná těžší part měl pak jeho syn Josef, který k mnoha situacím přistupoval s kamennou grimasou, přesto divák vnímá, jak intenzivně se to v něm bije. Své negativní projevy ještě neuměl ovládat, svým odhodláním (nátlak na bylinkářku, kterou hraje skvěle Jaroslava Pokorná) si uzavřel cestu nejen ke své rodině. Tady očekávám Českého lva za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. Stejně jako u jeho otce v hlavní kategorii. Rozhodně bych ovšem celkově přivítal přitlačení na emocionální pilu. A scénárista Epstein měl být v několika situacích nápaditější. (07.12.2020)

Na film, v němž se snad polovinu stopáže koukají postavy do moči, jsem až překvapivě spokojen. Vlastně jsem spokojen docela dost. Snímky Agnieszky Holland sice občas bývají ošidnou sázkou do loterie, polská režisérka ovšem po Hořícím keři opět potvrzuje, že česká půda a tuzemské neveselé příběhy jí hodně sednou. Její Šarlatán je natočen prakticky bez zaváhání, naprosto jistou rukou, a po řemeslné, vizuální a výpravné stránce se film řadí mezi tuzemskou špičku. Nejvíce silná je však novinka v osobním boji a zejména rozporu Jana Mikoláška. Jeho rozpolcenost, kdy chce plnit své životní poslaní a za všech okolností či režimů zachraňovat pacienty, ale zároveň je v osobní rovině občas solidní parchant, je zde napsána a zobrazena opravdu skvěle a je jedním z hnacích motorů celého snímku. A divák nebude mnohdy vědět, zda mu má fandit, nebo ho spíš nenávidět. Čemuž samozřejmě pomáhá také bez překvapení bezchybný Ivan Trojan, ale i zbytek obsazení. Zejména pro mě prakticky neznámý Jaraj Loj byl pro mě hodně sympatickým zjevením. V některých pasážích, zejména v závěrečné třetině, se sice mohlo přidat na tempu a ubrat malinko na chladnosti, jinak je však Šarlatán sebevědomým dílem, které se rozhodně neztratí ani (minimálně) v evropské konkurenci. (18.08.2020)