365 dní

V první polovině téměř nefunkční příběh bez příběhu a scénáře, ve druhé půli se sesypalo to málo, co film v té první nastavil a ve finále nezbylo vůbec nic. Chtělo by to být jako Padesát odstínů šedi, ale základní problém je v tom, že i slavnější americký film má lepší scénář a je alespoň trochu uvěřitelný. Tady se na sebe nabalují příšernosti, u kterých má člověk chuť si jen ťukat na čelo. Nefunguje herci, kteří vlastně nejsou herci, nefunguje scénář, nefunguje dramaturgie, nefunguje jakákoliv emoce, kterou bych k těm dvěma mohl cítit. Anna Maria Sieklucka je přitažlivá a kameraman očividně věděl jak jí natočit, aby vypadala dobře, ale to je upřímně to jediný, co bych mohl vyzdvihnout. Závěr je dost wtf právě proto, že si divák nemá absolutně jak vypěstovat nějaký vztah. Je mi upřímně úplně jedno jak dopadnou. Po první ještě trochu koukatelný polovině, která byla plná krásných míst a trochu toho neznáma a hry "máš rok na to, aby ses do mě zamilovala", je pak ta druhá jak z obyčejného romantického filmu, kde se dokonce tvůrce snaží i o vtip. Akorát jsem se nesmál a jen čekal až to skončí... A to nepovažuju Padesát odstínů šedi za takový odpad, jako ostatní. Tohle je ale o 2 levely níže. (05.07.2021)

Část první. Přítelkyně je velká milovnice trilogie 50 odstínů (šedi, temnoty a dál fakt nevím), kterou já pohrdám. Když se mě snažila přesvědčit, že to není až tak hrozné, za příklad mi uvedla 365 dní, které se 50 odstínúm v lecčems podobají, ale zde se i dle jejího názoru skutečně jedná o absolutní filmové dno. Neuváženě jsem se nechal přesvědčit, že se s ní na těch 365 dní, včetně sequelů, podívám, s tím, že pak ty Odstíny šedi možná i docením. Už v tu chvíli jsem cítil průser. Mýsily se ve mně pocity strachu a nervozity, asi jako u čerstvě zmobilizovaného kluka, kterého právě posílají na válečnou frontu. Věděl jsem, že mě čeká leccos, ale nevěděl jsem, jestli to přežiju a budu schopen se potom vrátit k normálnímu životu. Inu... Se šrámy na duši i těle jsem přece jen přežil. A můžu se tak s Vámi nyní podělit o svůj zážitek, který mě bude ještě mnoho následujících let strašit v nočních můrách. Den první (Příjezd na frontu a seznámení s nepřítelem): Bojiště Netflix. S mrazením v ruce mačkám tlačítka na ovladači a v netflixovském hubbu hledám a následně pouštím 365 dní. Zachvacuje mě strach. Začínám se potit. Cítím, jak mi ledové kapky potu tečou po tváři. Uvědomuji si, čemu jsem se upsal, a přesto nebo právě proto mě zachvacuje panika. Jak sleduji červené kolečko, které se pomalu otáčí po tmavé obrazovce televizoru, přemýšlím nad útěkem z boje. Alas pozdě. Film, jestli se tomu tak dá řikat, začíná. Nepřítel byl na dohled. Napětí v místnosti by se dalo krájet. A pak přišel útok. Nebyl nečekaný. A dokonce začal poněkud zlehka, neboť úvodní scéna, ač nikterak zdařilá, ještě nesla prvky kinematografického umění. Byl to však zastírací manévr, jak mě zmást a nechat polevit na ostražitosti. Hned poté na mě totiž začal nepřítel pálit kulometnou salvu scén, jenž byly v lepším případě urážkou dobrého vkusu, v tom horším vizuálním ekvivalentem chemických zbraní způsobujících krvácení ze všech tělesných otvorů a pomalou, bolestivou smrt. Snažil jsem se krýt a uhýbat, leč marně. Věděl jsem, že se nelze bránit. Mým cílem se tedy stalo přežít. Nebylo to vůbec snadné, neb tvůrci se mě svým scénaristickým a všeobecně řemeslným (ne)umem snažili udolat ze všech sil. Pálili na mě scény bolestně směšné postrádající vzájemnou návaznost i sebemenší náznak logického chování jednotlivých postav prezentovaných buď těžce topornými nebo přehnaně expresivními herci. A to vše navíc v příběhu, který by se dal jednoduše popsat jako fantazie násilného mysoginího psychopata či extrémně submisivní blbky s nulovou sebeúctou. Ani jako to porno to pořádně nefunguje, ač se snímek chvílemi tváří jako z produkce Bangbros či Brazzers. Přes všechny ty hrůzy jsem se nakonec dostal až k samotnému závěru, který po mě však mrštil granát v podobě toho nejdebilnějšího a nejhůře prezentovaného twistu, který jsem kdy v životě viděl. První den na bojišti byl náročnou zkouškou, přesto ve mě rostl neodbytný pocit, že to pravé peklo se na mě teprve řítí. 2/10 (21.12.2022)

Film pro holky, když se hodně, hodně nudí a chtějí se pobavit. Přemýšlím, kolikrát jsem se smála a kolikrát se snažila přemýšlet, jestli to myslí vážně. Massimo je kus chlapa, snaží se být drsným mafiánem a jeho balící techniky jsou opravdu světové. Až budete chtít získat ženu svých snů, tak ji uneste (minimálně na 365 dní!!), dopřejte jí veškerý luxus, ale také ji čas od času spoutejte a nechte se před ní ojíždět šlapkou, rozhodně to zabere! Na pipinku jako je Laura určitě, sex mezi nimi je pak tak živočišný, že už teď je mi jako divákovi jasné, že tohle prostě nemůžu zažít. Tolik extáze a smyslnosti zvládne jedině ona! Rozhodně chci pokračování. Tentokrát ale aspoň trošku reálné :-) (08.05.2021)

Tak tady někdo hodně chtěl napodobit odstíny šedi...včetně hudby. Výhoda byla, že Anna Maria Sieklucka je kočka a že se nechala píchat na 10 odstínů mafiána. Co nechápu je SPOILER, že filmaři se nabáli ukázat péro v její puse, ale jak ji rozstříleli namaděru to už tam nedali. Jako že se to do erotického filmu, který od začátku působí surově, nehodí ? Jednoduše konec filmu se mi nelíbil, ale jinak to byla prča. (22.06.2020)

Nečekal bych, že to někdy řeknu, ale zjevně existuje okleštěnější verze Padesáti odstínů šedi. Je na Netflixu, je to takřka soft porno a hlavní hrdina se jmenuje Massimo. Erotika tu kupodivu není uvedená jen tak, oproti hollywoodské produkci tu najdeme mnoho odvážnějších záběrů a docela by mě zajímalo, jestli vzhledem k masivnímu (haha) úspěchu začne Netflix produkovat více takových bizárů. A já si to svým způsobem celkem užil...5/10 (06.07.2020)