Konec srpna v hotelu Ozon

V hotelu Ozon (takto staré papírně pod Mohelnem) jsem byl poprvé asi v roce1968, ten nápis tam byl a vydržel ještě několik let. Jen ten film jsem tehdy prošvihl, více mne bral Vinnetou. Slyšel jsem, že cenzura celý film dva roky pozdržela, takže když se objevil, bylo podobných filmů více, a tento neprorazil. Čas si na něm zahlodal, ale místy je působivý stále. Dystopie v duchu Pána much o tom, že vrstva civilizovanosti je zatraceně tenká. Jen ta děvčata s těmi dobovými účesy, texaskami a součástmi vojenské výstroje vypadají jako členky dívčí trampské osady než jako nové divošky.Pro mne kvůli těm krásným dobovým záběrům z údolí Jihlavky a z mohelenské hadcové stepi hvězda navrch. Takže 3, 5. (16.11.2013)

Pavla Juráčka si cením za dva vynikající filmy: Případ pro začínajícího kata a za Postavu k podpírání. Díky tomu byl pro mě Konec srpna v hotelu Ozon nepochopitelným počinem (Juráček je autorem námětu a scénáře). Marně jsem hledala, čeho se ve filmu chytit. Po 40 minutách sledování jsem pochopila, že když se film nerozjel doteď, nerozjede se už vůbec. Film byl pro mě nepřesvědčivý, bez atmosféry (svět po atomové válce si představuju opravdu jinak). Ona nepřesvědčivost pramení i z toho, že charaktery postav působily příliš ploše a nepropracovaně. Herecké výkony byly velice chabé (vyjma postavy pana Herolda) – vše působilo tak kostrbatě, prvoplánově. Snímku chyběla větší dynamika a gradace. A tak jediné, nad čím jsem po skončení filmu přemýšlela, bylo, zda zvířata, která byla ve filmu zabita, to schytala doopravdy – spolky na ochranu zvířat asi tehdy ještě v socialistickém Československu negungovaly, že? (12.03.2011)

Film o tom, jak člověka formuje adaptace na stávající podmínky, stratifikace, struktura a vůbec ne/existence společnosti (nedivím se, že Juráček pak nesměl točit ani publikovat). Ukázáno na ženách, jimž socializace v mnoha dnešních společnostech tradičně přiřkává jen zbraně slabých. Ty šedesátkově nakadeřený vlasy :) , který v tomhle filmu cítíme jako nepatřičný, můžeme dnes vnímat jako (tehdy nepovšimnutelně) úsměvnou připomínkou slepých skvrn na věci semletý do každodennosti, uvědomovaný až s odstupem. (25.04.2009)

Na české poměry celkem neobvyklý snímek nové vlny, jež v rámci postapokalyptického žánru vypráví příběh skupiny žen, z nichž si naprostá většina nevzpomíná na svět před katastrofou. Místy mi hodně vadilo dost strojené herectví a vyhrocené chování některých postav, což by se však dalo odůvodnit převládající zvířecí stránkou mysli. Nejvíce mě oslovila poslední třetina filmu, kde už se (hlavně) něco dělo. (07.02.2012)

Naivní představa postapokalypsy, ještě naivnější příběh o bandě žen, které poprvé v životě vidí muže a celkově se tam v podstatě nic moc neděje. Jen koukáte jak prochazí českým venkovem a masakrují zvířata. A ty jsou tak neskutečně realné, že pochybuju o použití filmových triků. Kor v roce 1966, takže to slovo "realné" zde asi hraje větší roli, než bych si přál. Scéna se psem je pravděpodobně to nejhnusnější co jsem kdy viděl. A chápu že to mělo vypadat drsně a prostě tak, jak bychom se nejspíš chovali bez jídla, ale za celou tu dobu ani jedna z dívek nevypadala moc hladově a ani nebylo řečeno, že by jim něco chybělo. Kor když herecké výkony byly na bodu mrazu. Není divu, že si všechny ty rádoby herečky nikde moc nezahrály už. (22.11.2014)