Last and First Men

O lidech bez lidí. Jóhann Jóhannsson se dva roky po smrti dočkal celovečerního režijního debutu. Jeho klasicky gradující ambient se totiž spojil s černobílými, pomalu rozpohybovanými záběry na jugoslávské památníky druhé světové války. Připojte k tomu hlas Tildy Swinton, vyprávějící zhuštěnou verzi novely Olafa Stapledona z 30. let, a máte opravdu poctivý festivalový art. Načrtnutý filosofický příběh o vzkazu z budoucnosti je sám o sobě zajímavý, v kombinaci s Jóhanssonovou hudbou i skutečně poutavý, ale osobně jsem si nenašel cestu k vizuální stránce. Kontrastní záběry 16mm kamery jsou až příliš abstraktní, zaměnitelné a nezkoordinované s předkládanou litanií nad osudem lidstva, takže kýžený vzletný a zároveň zúzkostňující efekt se v dostatečné síle nedostavil. (31.08.2021)

Brutalism from the outer space. Rekviem za humanitu, které kombinuje hypnagogický voice over Tildy Swinton, pomalé jízdy 70mm kamery a Jóhannův typicky nabíraný sound design, který začíná rezonovat někde v tlustém střevě, aby vám vzápětí ovládl veškeré receptory. Víc muzejní instalace než film. Ale taky víc film než většina filmů. (29.02.2020)

FILMOVÝ SCI-FI MARATON 2023 – země č. 46: ISLAND: Můžou za to pandemická omezení v době vzestupu COVID-19, že se v roce 2020 roztrhl v rámci sci-fi žánru menší pytel s filmy ve stylu pouhé série vizuálních výjevů doprovázených jedním hlasem? Nedlouho po rumunském The Astronaut of God, jehož vizuální stránku tvořily z 90% vesmírné scenérie, vidím tento islandský počin, jehož tak 98% obrazové stránky pozůstává výhradně ze statických zoomovaných černobílých záběrů na různé stavby a tahle video-fotografická prezentace tu pak tvoří doplněk k něčemu zvukovému, co připomíná ospale přečtenou audioknihu přerušovanou ještě víc monotónními hudebními tóny. Případná atmosféra této podívané žel na mě nefungovala, vzhledem k tomu, že tu nedojde ani snad na jediný pokus o její vyvíjení. Prázdnem oddělované kousky příběhu, čtené k absolutně nesouvisejícím obrázkům, na mě případným poselstvím v tomhle podání rovněž nepůsobily. Dávám jednu hvězdičku za více pěkných záběrů a nějakou tu zaznělou myšlenku. Jinak mi u tohoto snímku včera večer došlo, že doba, kdy jsem oceňoval podobné experimentální filmy, už zřejmě skončila, pokud se u mě vůbec někdy plně konala. Z tohoto druhu artových filmů ve stylu dokumentární videoeseje o naší planetě určitě stokrát víc doporučím Reggiovo Koyaanisqatsi. [30%] (05.09.2023)

Vyše hodinu som si hovoril, že túto látku by som chcel vidieť ako regulérny hraný celovečerný film, prípadne seriál. Áno, je to hypnotické, atmosférické, vzbudzuje to fantáziu, ale v tomto prevedení a dĺžke je to skrátka ubíjajúce. Predstavte si, že by Rampa trvala tiež 70 minút. Ak takýmto spôsobom točiť podobnú látku, tak výrazne kratšie. Ono je to podobné, akoby vám niekto čítal knihu a vy by ste si k tomu pozerali ilustrácie k nej, ale tie by s dejom priamo nesúviseli. A je jedno, či je to Tilda Swinton, alebo ja neviem, Bohdan Túma. (03.04.2022)

Umělecká pozéřina ideální na nabalování nerdy holek z FAMU, Vávrův brutalistický zlý sen, neotřelá experimentální hříčka nebo hloubavý transcendentní zážitek? Záleží na divákovi. Last and First Men je silně autorská artová záležitost, která se strašně těžko hodnotí. Že filmový svět předčasně ztratil jednoho z největších hudebních talentů jsem věděl dlouho, ale je zřejmé, že mohl Jóhann Jóhannsson ukázat skutečně velké věci i jako filmový režisér. Velká škoda. Jsem ale alespoň rád, že mě ještě před smrtí stihl vzít na tuhle povznášející cestu časem a prostorem za evolucí, vrcholem i pádem lidského druhu. Díky uhrančivé a imaginativní atmosféře tvořené hudbou a obrazem a tesknému monologu Tildy Swinton to stálo za to. (06.01.2022)