To byl český muzikant

Nikdo neumí tak svižně zahrát třasák, jako on, matinko. 1) Film je typickou ukázkou faktu, že dobré dílo je nadčasové. I dnes, kdy potřeba vlasteneckého patosu téměř vyšuměla, tento snímek promlouvá jasnou řečí. 2) Plnokrevná hudba je v příkrém kontrastu oproti současné bezpohlavní dechovce, jak ji znám z rozhlasu a z vesnických zábav. 3) Výstižný koment: Marthos****, dr.fish*****. (27.10.2015)

Jo, byla to moc těžká doba, kdy každý projev češství pomáhal k národní hrdosti a přežití nacistického marasmu. A to téma je jasné - co Čech, to muzikant. A to v polabí platilo víc a v kolíně nejvíc. Kmoch byl jistě velkým skladatelem - dodnes slyšíme promenádní i pochodové verze jeho polek. A pan Korbelář mu dal tvář... Dnes už poměrně vyčpělé, bohužel... (07.07.2009)

Parádní snímek a zřejmě nejambicióznější dílo páně Slavínského (který je často považován za pouhého kýčaře, ale já si myslím, že to náhodou nebyl špatný režisér a minimálně ve čtyřicátých letech natočil hned několik klenotů). Asi těžko si představit, jak film zapůsobil na českého diváka v roce 1940. Já z něho mám krásný pocit i v roce 2021, sám jsem hrával v dechovce na klarinet a v naší pochodové knížce byla spousta Kmochových skladeb. Kmochova Kolína jsem se zúčastnil několikrát. Jinak pan Korbelář uměl hrát hned na pět hudebních nástrojů - na housle, violoncello, hoboj, fagot a na varhany. Kvůli tomuto filmu se naučil také dirigovat. To byl, panečku, muzikant. (07.06.2021)

Film o době a z doby, kdy ještě dechovka nebyla sprosté slovo a dala se poslouchat. :o) Tak jako Kmoch psal české lidové písničky, točil Vladimír Slavínský české filmy pro obyčejný lid. Vznikl další pěkný kousek v řadě, který nevzbudí nadšení kritiků, možná ani diváků, ale který rozhodně neurazí a je milý. (15.09.2015)

Režisér Vladimír Slavínský nikdy nepatřil k těm tvůrcům, kteří hledali smysl své práce v umělecky působivých filmech. Základem jeho práce byly nenáročné revuální veselohry se zavedenými motivy, postavami a šťastnými konci. Točil film pro peníze a pro nejchudší vrstvy obyvatelstva. Nezáleželo mu na kritice, toužil po vyprodaných sálech. Avšak někde ve skrytu duše snil o svém velkém filmu, kterým by dokázal, že i on rozumí filmovému řemeslu, že je skutečný umělec a ne pouhý kýčař. Taková chvíle přišla v roce 1940, kdy české země již rok trpěly pod nacistickou nadvládou. Byl čas ukázat, na čí straně je pravda. Slavínského troufalá drzost, s níž neváhal odpovědným orgánům předložit scénář o životních peripetiích slavného kapelníka Františka Kmocha, snad nejslavnějšího kolínského rodáka, byla víc, než pouhým fanfarónským gestem. Manifest vlastenecké pospolitosti dosáhl při své premiéře nevídaného účinku a pásmo lidových písní, kterých je film doslova předimenzován, se stalo záminkou k otevřené rezistenci v rámci každého promítání, na venkově i ve městech. Velkého úspěchu tu dosáhl samozřejmě Korbelářův nepatetický portrét kolínského kapelníka, podpořený zčásti dalšími hereckými velikány v čele s Jaroslavem Vojtou, Jaroslavem Marvanem či Theodorem Pištěkem. Pro Slavínského, překvapeného nebývale vstřícným přijetím tohoto ryze českého filmu, to byla výjimečná chvíle, kdy se mu alespoň pro jednou podařilo vystoupit ze svého stínu a vyvrátit tím veškeré pomluvy o domnělé kolaboraci s nacistickými úředníky, kteří, jak tvrdili mnozí zlí jazykové, nabízeli Slavínskému nemalý finanční obnos za jeho služby německé kinematografii. Hluboce se tehdy mýlili ti, kteří ve Slavínském spatřovali nezúčastněného apolitického člověka, dbajícího jen vlastních zájmů. Důraznou odpovědí na vzniklé dohady a fámy, kterých se kulturní kuloáry jen hemžily, byla Kmochova hudba, tolik potřebná a hledaná právě v časech fašistické okupace. (09.03.2009)