Jan

Zatímco Jan Palach se hraného filmu dočkal až v roce 2018 v režii Roberta Sedláčka, druhá pochodeň Jan Zajíc se filmového zpracování v režii Iva Trajkova dočkal už v roce 1991. Zahrál si ho Jakub Wehrenberg. Upřímně mi to však přišlo zmatečné. Herecky to bylo šíleně naivní a nejisté. Vyprávění napřeskáčku nedávalo příliš smysl a promyšlenost tam zkrátka nevidím. Obrovská škoda promarněného potenciálu. (21.08.2021)

Určitě je dobře, že podobný film vznikl. Jan Zajíc je jméno, které asi mnoha lidem nic neřekne, ale jeho příběh by neměl zůstat zapomenut. Film skvěle vykresluje vnitřní přerod od nadějí spojených s tragickým činem Jana Palacha, který měl vyburcovat společnost, přes rostoucí znechucení z toho, že se tak nestalo, až po absolutní bezvýchodnost vedoucí k tragickému činu. Výborně vybraná trojice hlavních představitelů Wehrenberg - Špaček - Čekan, potažmo Rybová. Na televizní film raných devadesátých let nadprůměr. (29.11.2014)

Hned v úvodu musím zmínit fakt, že neobdivuji a neuznávám činy Jana Palacha ani Zajíce, protože není zač je obdivovat. Republiku od komunismu nezachránily ani jejich činy, národ to k ničemu nevybudilo a vše zůstalo při starém. Jejich sebevraždy byly zbytečné a nesmyslné. Už fakt, že se tento film stal jedním z nejúspěšnějších filmů v televizní podobě o něčem svědčí. Dle mého je to pouze z důvodu, o čem snímek je. Kvalitou bohužel zaostává za mnohem lepšími televizními filmy a je škoda, že ČT dokáže takové filmy zpropagovat jen díky tématu socialismu, přitom v naší historii je jich hodně mnohem kvalitnějších. Filmu vévodí především příšerná hudba, která se dle mého k danému tématu vůbec nehodí. Průměrný je i scénář. Ocenit z hereckých výkonů lze jen Jakub Wehrenbera a Lindu Rybovou. Temné prostředí působí, jako by snímek byl spíše o templářích než o době roku 1968. Osobně si myslím, že jde o silný podprůměr, ač myšlenky Jana Zajíce a jeho důvody a pohnutky zachyceny byly. Jsem si jist, že obdivovatele dvou pseudohrdinů budou nadšeni. Umělecká kvalita, bez ohledu na to, o čem snímek pojednává, ovšem pokulhává. (25.02.2019)

Tvůrci se bohužel až příliš soustředili na netradiční formu vyprávění, než na příběh samotný. Hodně se tu stříhá a místy je nasazena rychlá střihová sekvence záběrů, které pocházejí ze scén, jež se ve filmu objeví až později. Působí to sice zajímavě a diváka to v orientaci v ději nezmate, smysl toho ale moc nechápu. Snad to nemělo působit jako jasnovidecká vidění hlavního hrdiny… Scéna samotného upálení Jana Zajíce nám ukázána není. Ne, že bych ji vyžadoval, ale zpracovat ji formou symboliky v podobě hořícího stromu mi přišlo příliš "umělecké". Snad by bylo lepší v rozhodující chvíli pouze otočit kameru stranou… Jako příklad filmu, kdy se podařilo netradiční formu vyprávění využít k prohloubení divákových emocí, bych rozhodně označil PF 77 od Jaroslava Brabce, které se též snažilo co nejautentičtěji vystihnout chování lidí v době komunistické nadvlády. Právě z PF 77 jsem tu dobu pochopil mnohem lépe, u Jana jsem se v podstatě jen nudil – navzdory vážnosti tématu. (21.02.2008)

Lyrickoepický portrét Jana Zajíce, podaný intuitivním vyprávěním, vedeným v retrospektivně vybavovaných (a nervně stříhaných a kombinovaných) prostřizích. Enfant terrible českého porevolučního filmu Ivo Trajkov se spolehl na sugesci jemné a oslovující tváře hlavního protagonisty a jeho bedra doslova zatížil křížem imitovaných dobových reálií a obklopil jej nedýchatelným ovzduším zoufalých hereckých pokusů ostatních účinkujících. Celý film vyvolává dojem, že v únoru 1969 jakýsi přecitlivělý a plachý student, jakýsi mimochodec a snílek, podlehl skličující atmosféře okupované vlasti a napodobil čin Jana Palacha. Myslím, že jde přinejmenším o zjednodušení, ne-li o zkreslení. (14.11.2021)