Sanatorium na věčnosti

Sanatorium pod přesýpacími hodinami (originální název) je hodně halucinační a trochu únavný film s krásnou hudbou o věčném hledání otce a o časových smyčkách. Rekvizity jsou: secese, polorozpadlé budovy, zbožní a kšeftující židé, tajemné ženy, všudypřítomná mlha, oživlé loutky/lidé zmrazení v čase. Hasovi lze vytknout poněkud akademický přístup ke zcela neakademickým věcem (vždy jsem u něj vzhledem k fantastičnosti námětů zklamán poměry principů neotřelosti a klišé, případně buřitelství (blasfémie) a pietnosti (legitimismu): převažují druhé z nich. V Sanatoriu jde často o přiznanou studiovku, hlavní hrdina mi připomněl Dočolomanského a celé to je trochu na hlavu postavený a vážnější Tajemný hrad v Karpatech. Jinak nesmírně proměnlivá, pestrá, poctivě promyšlená podívaná, vloženou informací mnohonásobně převyšující jakéhokoliv současného sběratele věci zvané Oscar© – za zcela samozřejmou nepředvídatelnost coby vrozenou vlastnost dobrého Evropského filmu dávám čtvrtou *. Doporučuji nezkoušet Sanatorium zhlédnout při únavě anebo v podvečer, snění se pak může křížit… (13.11.2010)

Pro mě osobně možná i o něco "přehlednější" než Schulzova knižní předloha, kterou tedy vřele doporučuji :-) Ovšem trochu se tu vytratil ten do absurdna dovedený subjektivní, ale tak kouzelný a mnohému jeho vlastní fantazie z doby dospívání asociující pohled. Z hlediska fantaskních obrazů hody - samozřejmě, že knížka je ještě o pár úrovní výš, ale domnívám se, že tenhle snímek je pro seznámení s avantgardním světem Bruna Schulze i o něco vhodnější. (19.02.2007)

Sanatorium na věčnosti se nabízí jako surreálná alegorie "věčného života", vypůjčeného skrze možnosti moderní medicíny. Především ale funguje jako hledání ztraceného času, kdy hlavní hrdina navštíviv svého otce v nemocničním předsmrtném bezčasí (i když bezčasí je jenom zdánlivé, neboť je postupně pohlcováno spolu s ubýváním písku v hodinách - pův. název Sanatorium pod klepsydra odkazuje v polštině k významu přesýpacích hodin, "věčnost" tedy nemůže trvat navěky), proplouvá podobně jako Alenka světy fantazie vlastní paměti, jejichž průchody se skrývají v neobydlených prostorách pod postelí nebo pod stolem. Fantastické scény naplněné exotikou, dobrodružstvím, erotikou a náboženstvím nesou silný vliv hrdinova otce, který je celému dění neustále nablízku, usazen na půdě mezi svou sbírkou vycpaných ptáků. Všem bych pak doporučil především stejnojmennou knižní předlohu Bruna Schulze, jejíž obraznost je v literatuře nevídaná (B. Hrabal Schulzovu estetiku miloval). Já osobně jsem si vizualizaci Schulzova textu představoval sice poněkud odlišně, což ovšem nemění nic na tom, že se jedná o výborný film, který si zaslouží být pozdvižen ze zapomnění filmových archívů. (05.08.2010)

- ,,Viete o tom, že váš sen bol nesmierne kritizovaný na najvyšších miestach?"                                                                           - ,,Nezodpovedám za svoje sny..."  . . .   Podivný to kúsok plný fantázie, surrealizmu, mysterióznej až hororovej atmosféry, historického nádychu i občas absurdného humoru. Vlastne dosť podobných kúskov som už videl z československej tvorby, ale nie každý mi úplne rovnako sadol. Tu ma film po veľmi temnom úvode začal cekom baviť, až som si v polovici hovoril, že je to úžasné a fascinujúce... aby som sa v poslednej polhodine začal trochu núdiť a posledných 15 minút pred koncom som sa pristihol, že myslím na všeličo iné, než film. Sanatórium na večnosti či dobrodružná cesta muža s hasičskou prilbicou (neskôr s cylindrom a do tretice s policajnou čapicou :-)), krajinou plnou morbídnych zákutí, do ktorej sa vchádza cestou popod posteľ, a absurdných postavičiek všetkého druhu, ma oslovila, ale hluché miesta a dlhá stopáž mi v celkovom dojme zrazili hodnotenie na tri hviezdičky. (60%) (Challenge Tour 2019: 52 rokov filmu za 52 týždňov) (09.01.2019)

Téměř celý film se odehrává v jakémsi transcedentním čase, ve kterém se hlavní hrdina setkává s oživlými postavami minulosti. Do toho je pouze pár prostřihů na aktuální filmový čas. Snímku nelze upřít výbornou výtvarnou stylizaci mizanscény, vědomou kompozici dlouhých záběrů podporujících spiritualitu celého výjevu a působivou ponurou atmosféru vygradovanou v závěru. S koukatelnosti po stránce dějové je to však horší, neboť při sledování díla se předpokládá aspoň minimální empatie s polským vědomím, což se rozhodně nemusí podařit. Je to však pořád o něco lepší než podobně stavěný Wajdův film Veselka (1973), ve kterém se divák orientuje jaště hůře než v tomto případě. (14.02.2008)