Poslední závod

Mýma očima mírné zklamání, ale je možné, že jsem se jen příliš těšila.. Životopisné drama z blízkých Krkonoš a mně důvěrně známých míst se určitě povedlo a stojí za to vidět, nicméně po celou dobu jsem vnímala poměrně dost negativně výměnu Václava Vrbaty za Emericha Ratha.. Tím ovšem nechci říct, že by Emerich Rath nebyl zajímavý, troufám si napsat, že to byl nepochybně výjimečný sportovec a pozoruhodná osobnost, se kterou komanči vytřeli podlahu tak, jak to uměli jen oni.. Pochvalu si nesporně zaslouží Oldřich Kaiser, Kryštof Hádek a líbili se mi i pánové Vladimír Javorský a Jan Hájek.. Silný příběh mě ovlivnil při hodnocení.. (10.08.2022)

Když nad tím tak přemýšlím, tak na úvod musím přiznat, že zas tolik nemusím životopisné filmy, jež, takříkajíc, serou mramor, jinak řečeno: filmy heroizující, mýtotvorné, piedestalující, má rozervaná duše si zkrátka žádá temnějších, či nejjednoznačnějších hrdinů (možná i proto mne letos prozatím z ranku životopisných dramat nejvíce okouzlil Arvéd, naopak kupř. takový Zátopek mě nechal chladným), nicméně Poslední závod si mě však čertvíjakým zázrakem vcelku získal. Už jen skrze „rehabilitaci“ Emericha Ratha (o kterém jsem před zhlédnutím filmu nevěděl zhola nic), resp. jeho vytažení ze zapomnění si film obhájí svou existenci, pan Kaiser (u něhož platí, že čím starší je, tím větší má charisma) – ztvárňující Emericha Ratha v zralém věku – byl velice dobrou volbou. Ještě lepší je pak tento film jakožto zpráva o neklidném 20. století: národností animozity žádající si své oběti, komunistické pronásledování nepohodlných osob, i to byla střední Evropa. Jen škoda, že Hanče (o Vrbatovi ani nemluvě; tomu film takřka nevěnuje pozornost) tenhle – i řemeslně zvládnutý film (viz Český lev za kameru pro Jana Baseta Střítežského) – vykresluje děsně plakátovitě (nadto – přišlo mně – jakožto osobu bez zápalu, a to jak pro lyžování, tak pro českou věc, jako by ho motivovalo pouze vědomí povinnosti). Abych však nekončil negativisticky, nemohu nepominout, že mě Poslední závod vybičovává k tomu, abych si sehnal film Čeňka Duby Synové hor (1956). Lepší vysvědčení, než že chci znát víc detailů ze života průkopníků českého lyžařství (tedy chvalitebně), ode mne asi film dostat nemohl. 70 % (27.03.2023)

S odstupem necelých 70 let vznikla nová pocta českému ski. Příběh Hanče a Vrbaty nově vzpomenul také na Emericha Ratha, což je jedině dobře. Poskládat tolik příběhů v jeden celek nebylo snadné a výsledek je nad očekávání výtečný. Český nacionalismus z doby konce Rakousko-Uherska, bergfilm, sportovní drama a pokrytectví 50. let, to vše zrcadlí naši národní povahu a zátěž, kterou v sobě nosíme. Poslední závod je vystavený na podobném oblouku jako Obslouhoval jsem anglického krále a nevšedně mu to svědčí. Film roku. (31.01.2023)

Musím přiznat, že jsem hercům v tomto případě opravdu nezáviděla a dokonce jsem o ně měla strach. Když došlo na to náhlou a tragickou změnu počasí, tak bylo zima i mě. Moc hezky zde byly ukázány česko-německé vztahy ještě před vypuknutím první světové války. Významná připomínka Emericha Ratha. Ten byl vždycky tak nějak upozaděn a přitom tu sehrál taky svou roli. (03.04.2023)

Podle mě to nefunguje ani na jedný rovině. A když se člověk před titulkama dozví, jak moc zajímavá postava Ratha je (měla být), člověk si říká, proč jsme museli 100 minut sledovat zrovna postavu Hanče, která až na svůj poslední závod není tak dramatická. Film toho otevírá (naznačuje) hodně, ale pořádně nerozvíjí nic. (28.03.2022)