Nevinný

Zatuchlá nuda s odérem naftalínu v panákovitě neživotném obsazení podle vzoru hrad... Giannini svůj part odehrává vodnatým zrakem, Laura Antonelli dmutím hrudi střídaným výronem umělých slz. Snad kdysi, při pozdně sobotním večeru, po televizním týdnu stráveném u Ženy za pultem, mohl mít Nevinný sílu supernovy, dnes abych hledala protijed, jelikož mě Visconti slušně otrávil. A nebýt mé klinické Smrti v Benátkách, obtěžkala bych snímek cenou Unylost Století Price. (13.11.2014)

Nevinný je tak naleštený film, že akýkoľvek historický oscarový film od Miramaxu vyzerá vedľa neho ako postapokalyptická spúšť a Michael Caine v Pravidlách muštárne vyzerá popri úlisnému pokerfaceovi Giancarlovi Gianninimu ako bezdomovec. V tomto môže Nevinnému konkurovať snáď iba Viscontiho Gepard. Film je to veľmi inteligentný, avšak vyvoláva vďaka svojej nesympatickej, amorálnej a hlavne zbabelej hlavnej postave v divákovi veľmi nepríjemné pocity. Takže je potom na ňom, či ocení inteligenciu scenára a výborne napísané postavy, alebo rovnako ako u mňa preváži nepríjemný pocit z videného. Samozrejme to bol Viscontiho zámer a môj pocit z filmu bol správny. Absencia interakcie medzi mnou a Tulliom, ktorému do duše vidím, ale o to viac mi je vzdialený, sa ale musí prejaviť na mojom hodnotení. (23.04.2013)

Viscontiho labutí píseň, krásná navrch, hořká uvnitř, se všemi tahy Mistrova rukopisu, dotaženými až do poslední tečky. Silný příběh, bezchybné herecké obsazení, dokonalá vizuální stránka. Hlavní postava téměř antického dramatu je Tullio, prototyp člověka na jedné straně zcela sobeckého a amorálního, muže, pro kterého jsou ženy lovnou zvěří, a který existenci svých tužeb pokládá za relevantní důvod pro jejich bezodkladné uspokojení, na straně druhé člověka, který si je jistý sám sebou, svou pravdou, a naprostou adekvátností svého jednání, jakkoli zvráceného. Jeho absolutní nedostatek sebereflexe ho vede k tomu, aby své jednání nazýval morálkou a své postoje za jediné správné. Nepochybuje, nemá strach, výčitky ani iluze, cítí se svrchovaným pánem svého života – a neuvědomuje si, že se z něj stal psychický mrzák, ve kterém zbývá jen pramálo lidského. Giancarlo Giannini, který mě poprvé zaujal už v První klidné noci, v hlavní roli přímo exceluje. Laura Antonelli je jako křehká Giuliane přesvědčivá, Marc Porel v roli spisovatele d´Arboria k poznání i přes vousy, a Rina Morelli v partu Tulliovy matky tradičně dokonalá. Film napohled krásný, ovšem pocit z něj je až bolestivý. (24.01.2012)

Působivé drama o netajených nevěrách, které končí tragédií. Tullio Hermil (dobrý Giancarlo Giannini), aristokrat volných mravů a s veřejnou milenkou, posílá se sadisticky zvrhlou zvráceností doměnky a podrobnosti svých záletů své trpící ženě. Možnost ztráty manželky řeší návratem, aby pak se samolibou teatrálností považoval sám sebe za oběť. Odstraňuje svou nenávist brutálním činem. Ale místo vykoupení přichází odpor okolí a jeho vnitřní samotu ukončuje až sebevražda. Je to necitlivé monstrum, které vidí jen ústrky proti své osobě. Jeho necitlivé sadistické chování dokáže zajít až na samou hranici lidského chápání. Ublíženeckým způsobem žehrá na život a plod nevěry, který v něm probouzejí sobeckou hanebnou krvežíznivost ke zničení všeho, co se událo proti jeho vůli. Tulliova právoplatná žena Giuliana (půvabná Laura Antonelli) je stále svým manželem odstrkována do pozadí. Její zoufalství pramení v nevěru, ta ve zrození nového života a v návrat manžela, ten poté v noční můru pro Giulianu. Ta jen svým osobitým způsobem přistupuje na manželovu vlnu, aby zcela ochránila své dítě. Tulliova zášť však byla sinější. Teresa Raffo (Jennifer O'Neill), Tulliova milenka, se snaží jako všechny ženy, získat muže jen pro sebe. Všeho se ale Tulliovi časem omrzí, ale nejděsivější pro něj je, konečné odmítnutí totálním opovržením ze strany Teresy. Další zjímavé role: Tulliova matka (Rina Morelli), těšící se na vnouče, Tulliův bratr Federico (Didier Haudepin), nerozumějící bratrovým činům, a populární spisovatel Filippo d'Arborio (Marc Porel), Giulianin svůdce. Působivé drama o lidské zvrácenosti, ublíženosti, netoleranci a tragédii, která byla výsledkem všech faktorů uvedených. (22.05.2011)

Viscontiho ruka otevírá knihu Gabriela d‘Annunzio a jeho hlas vtělený v obraz ji neopakovatelně předčítá. V exkvisitním prostředí italské nobility podaném jako statická asambláž dekoru, antikvit a módy se rozvíjí hluboké drama dekadentní duše, rozpjaté mezi fikcí ideálu a hnusem tělesna a tedy nikoliv žijící, ale pouze balancující, a balancující i přesto, že již došlo k pádu do propasti. Ovšem kdy k němu vlastně došlo…? A ty dva tóny, jak je jinde d’Annunzio vyjádřil: „Hnusného těla smutek, který zbývá / kdy uhasilo zhnusení již chladné / žár touhy a kdy lásky clony žádné / již není, nehybnou jež nahost skrývá!“ a („Obraze čistý, zřím, jak stín tvůj vzplývá / z hluboka duše. Jako květy ladné / u asfodelu, který smutkem chřadne, / na šíj se sklání hlava plavá, snivá!“. (25.04.2009)