Dým bramborové natě

"My jsme vlastně kolegové. Ať děláte, co děláte, stejně všichni vaši pacienti skončí u mě." Václav Lohniský jako hrobník má fakt nezapomenutelné hlášky. Tento film Františka Vláčila je tak nádherně protkám podzimní melancholickou náladou, že si ho pravidelné každý rok na podzim musím pustit. Špičkový příběh ze života natočen citlivým umem a uměleckým cítěním, jakého byl schopen jen mistr František Vláčil. Navíc si do hlavní role doktora Meluzína, utíkajícího z Prahy na venkov, kde hledá ztracený klid a vzpomínky, prosadil Rudolfa Hrušínského, který byl tou dobou u bolševiků na černé listině a měl zákaz jakékoliv umělecké činnosti. Vláčil prohlásil, že bez něho film točit nebude a tehdejší vedení mu nakonec ustoupilo a Hrušínský se díky němu mohl opět po pěti letech vrátit k tvůrčí práci. Vláčilův dvorní hudební skladatel Zdeněk Liška složil motivy převážně z houslových partů, jejichž melodie tesknivě a smutně doprovázejí deštěm a dýmem bramborové natě nasáklou krajinu. Tento film je umělecký výtvor nesmírné kvality, ostatně jako převážná většina Vláčilových snímků a mému srdci je hodně blízký. (17.02.2019)

Hodnotit tento film jako příjemný je celkem odvážné. Nečekal jsem žádnou komedii u které bych se smál od začátku do konce, ale takhle silnou kávu jsem tedy opravdu nečekal. Vůně pálené bramborové natě je pro mě také matnou vzpomínkou na dětství (sice nejsem zas tak starý, ale nať už se prostě nepálí, nechává se seschnout a pokud nějaká zbyde končí na kompostu - ať žije Ekologie :-) ) a to celkem příjemnou Nostalgickou vzpomínkou. Tento film doopravdy není nic příjemného - venkov je surový, neuspořádaný, hrubý - KRUTÝ... Meluzín je úžasná osobnost, která za sebou nemá nic pěkného - spíše sklamání a smutek, mnohdy působí dojmem zlomeného člověka. Venkov mu však k relaxaci vůbec nepomůže... :-( Hudba film velmi podařeně dokresluje a já - sic musím uznat, že film je skvělý - už ho raději nechci nikdy víc vidět - lidské zloby a hlouposti je plný svět a já raději hledám filmy které nabízejí trochu jiný zkreslený pohled na svět... (13.12.2008)

Nebýt Rudolfa Hrušinského tento snímek by zdaleka nebyl tak příjemný. To, že doktor tráví většinu svého volného času sezením a procházkami po hřbitově někomu jistě přijde ironické. Jen mimo téma, kdybych byl američan a viděl název filmu Smoke on the Potato Fields určitě by mě nikdo do kina nedotlačil :) (28.10.2006)

Těžce nedotažený film, kterému bych rád dal více hvězd ale nemohu. Je v něm příliš mnoho neuzavřeného, nevyřčeného a pár skvělých záběrů (blikající majáček se stožáry vysokého napětí v pozadí) a velmi dobrých hereckých výkonů (Hrušinský) to nezachrání. Navíc mi přijde, že emigrace je zde vykrelesena přesně tak, jak režim v té době chtěl. Zlá manželka tlačící svého neambiciozního muže na post/y zaručující cestování za hranice, se ukáže jako proradná bestie s klidným srdcem řešící svou touhu po západě opuštěním hl. postavy. Zhrzený manžel po této zradě vědomě a s klidným srdcem "odchází" na jih Čech - svého rodiště - aby tam našel klid a smíření. Z místa primáře v Praze není vykopnut, ale z vlastní vůle ho opouští. Pardon, ale to neberu:-) Právě téma emigrace, jeho důsledky a smíření s touto skutečností jsou přesně ta témata, o kterých tento film měl být...Bohužel cenzura či autocenzura autorů tuto klíčovou linii příběhu asi nenechala rozvinout a kvůli tomu film emigraci vylíčil přesně tak, jak režim potřeboval. Nechci aby tento komentář byl brán jako obžaloba nebo kritika autorů v době, kdy si může "kopnout" každý...ale jen o konstatování názoru, který u mne jednoznačně podporuje přesvědčení, že tento film svou kvalitou i zmíněným emigračním poselstvím nepatří do špičky české kinematografie (jak zde pár lidí píše). Tam patří jiné Vláčilovy filmy...např. Údolí včel nebo Markéta Lazarová. (30.12.2008)

„Jste přece sám?“ – „Tak nějak.“ Na film jsem se chystal a těšil už dlouho, avšak stále vyčkával na to správné naladění. Moje očekávání nakonec nebyla úplně naplněna, což mě trochu mrzí, ale zklamaný rozhodně nejsem, jde totiž bezpochyby o velmi kvalitní film. Jediný problém vidím v nevyrovnanosti snímku, a jak tak čtu v komentářích ostatních, došlo k ní zřejmě právě při převodu z knižní předlohy, kterou se Vláčil nechal inspirovat, do filmové podoby. Já čekal podstatně depresivnější, možná i bezvýchodnější, ale zároveň nostalgičtější film (více hrdinových vzpomínek, přemítání). Vůbec jsem netušil, že samotná kniha taková není. Dým bramborové natě totiž není drama v pravém slova smyslu, má sice mnoho vážných a silných emočních scén (podpořené skvělou Liškovou hudbou), ale na druhou stranu také úsměvných („Tak tady už jsme skončili, ano?“) či černohumorných pasáží (všechny Meluzínovy rozhovory s hrobařem pana Lohninského). Film každopádně stojí na hereckém koncertu Rudolfa Hrušínského (jednom z jeho nejlepších), kterému zdatně sekunduje Věra Galatíková. Doktorovi, který přichází na vesnici, v jejímž okolí zřejmě vyrůstal, a je ihned obklopený neprostupným oblakem nedůvěry, nechápavosti a odmítání (zvýrazněné jeho typem povolání), divák začne okamžitě fandit, přestože ani jemu se postava příliš neotevře (a tak je to správně). Vůbec je místní obyvatelstvo velmi svérázně vylíčeno (už jen to fotbalové hřiště přímo vedle hřbitova). Nechybí ani to hlubší zamyšlení se, které přichází hlavně ve chvílích, kdy si doktor přehrává v hlavě rozhovory se ženou. A jaký má film začátek, takový má i konec, tedy v sanitce a otevřený. Celkově hodnotím silnými 4* a k snímku se rád časem vrátím. „Má to smysl se vracet?“ – „Má. Máme-li k čemu.“ – „A k čemu se vracíš ty?“ – „K sobě.“ (09.01.2014)