lupuscanis

Osobní vzkaz pro jednoho nejmenovaného uživatele s úžasným přehledem po tvrdohlavější části současné německé kinematografie, který prakticky každý z Angeliných filmů opatřil svým neskromným komentářem: Kdybys ty snímky pouze hodnotil nízko, řeknu si, že máš nejspíš jiný měřítka, a že to řežeš celkem ostře při zemi. Ale protože po sobě zanecháváš viditelné stopy-komentáře, jejich konkrétní obsah dokládá, že svou neochotu vnímat a rozlišovat, připisuješ neobratnosti tvůrce. Tohle (tvé) neumětelství, či podlost - vyber si - podtrhává tvá snaha psát, jako bys viděl a přemýšlel. (spojlery) Co Schanelec vyčítáš, tedy rozbitost, nepřehlednost, zahlcenost postavami - je evidentně součástí tvůrčího záměru. Stačí si uvědomit, jakou funkci na sebe berou vyloženě epizodní postavy. Ta funkce je dvojí: jedné sis všiml (dokreslení atmosféry, přihození na hromadu trablů), druhou pomíjíš ("trčící konce" jejich fragmentárních scén ukazují k nevyčerpatelnosti takto vršených epizodních historek a postav). Distance Schanelec vůči prakticky všem postavám filmu a jejich historkám, trablům či radostem, jakož i jejich uchopování i opouštění, tak nějak po rohmérovsku, někde uprostřed jejich cesty, podle mne vytváří čitelný prostor pro diváka, aby se se pokusil na postavách a jejich historkách tolik nelpět, jak je zpravidla uvyklý, a aby je obrazně tak trochu(!) nechal jít, a pokusil se přehlédnout celé to jejich hemžení. Tohle dvojnásobné přeostření z detailu-fragmentu na celek (rovněž fragmentární), je od Schanelec celkem odvážné, a dle tvých stesků na to, jak malé postavy tentokrát "kradou místo" těm větším, rozhodně není blbuvzdorné. Co mě ale opravdu dožralo, je tvá necitlivá poznámka o "podivném tanci" Valerie v baru. Viděl tys někdy živou holku tancovat? Dochází ti, že Valerie je v tu chvíli blízko zhroucení, že na pozadí její zdánlivé nemotornosti duše i těla, je tahle úžasná scéna uvolnění a doteku s někým blízkým na tanečním parketu v baru, jedním z nejsilnějších momentů filmu...? Ne, Schanelec tu "nevědomky" nebalancuje na okraji ironie - to jen ty definitivně potvrzuješ svou neochotu vnímat.

Až se dodíváš... možná to bude v první dubnovou neděli večer, a možná někdy úplně jindy, zanechávám tu za sebou otisk, jímž bych se rád pokusil ztišit cokoli, co se Angele podaří vyplavit na povrch… ... a tak tedy... ještě jeden návrat ke scéně u bazénu... Jedna ze dvou kamarádek leží u kraje bazénu, zabalená v huňatém, rudém županu. Pocit, že se k ní v tu chvíli celý svět přivrátil. Že je, aspoň pro tuhle pomíjivou chvíli opečovávaná, chráněná, schoulená, v teple, naprosto odevzdaná okamžiku, rozpuštěná v něm, a přece u sebe. Že je z tance, z toho tak nečekaného hravého momentu a ze vzájemnosti, která dýchá volností, ještě trochu rozechvělá, ale její dech se zvolna zklidňuje, napětí v těle z potřeby se bránit konečně ustupuje uvolnění, zadýchaná, ale spokojená…Ano, vím, nečekaného a hravého v kontrastu s tím vším, co je kolem, čím si prochází, co jí ubližuje, bolí, zraňuje, mačká, s těmi jejími nepatrně tenkým chodbami, skrze něž volí své budoucí cesty… … Ano, vím jde o okamžik, ne o věčnost, jde o na malou chvíli pootevřený průhled do světa, jak by to být mohlo. Nebo jak to být má…? Co víme o tom, co je takový průhled, když ho letmo zahlédneme ať už ve filmu, nebo v číchsi modrých očích se stříbrnými záblesky, schopen převrátit a otevřít? Tohle moje klubko pocitů ale skutečný je… Máš pravdu, je to tak, dokonale zarámované něžné, něžné křivky těla, spolu se záhyby županu by se bez obav mohly ocitnout na plátně klasického malíře, špinavé nohy jakbysmet (jako Carravagiovo červivé ovoce, které se však, na rozdíl od jejího chodidla, nevystavuje na odiv, ale krčí v košíku); odvrácená tvář dívky, o níž sice po více než deseti minutách, které jsme s ní strávili, už máme představu, komu náleží, jenže záběr v dokonalé kompozici tvarů i barev jako by se tázal, zpochyňoval, zda-li to, co se domnívám vědět, je skutečné, resp. skutečnější, než pootevřený průhled někam jinam... (zkus zavřít oči a představit si film, který by se podobným záběrem otevřel, začal by pohledem spočívajícím na tomhle, nebo nějakém jiném, spokojeně oddechujícím těle...). Až se s touhle dívkou v červeném županu budeš na samém konci filmu loučit, zkus si vzpomenout... nemuselo by to tak být, to nám ten záběr napovídá... [v sobotu, 1. dubna 2017]

Připadám si jako chudák pes, co sežral dort, co uvařli Tauš & spol. a pejsek s kočičkou.

„Jestliže v 'Malým Quinquinovi' si Dumont vzal na paškál žánr police procedurals a podrobil ho dekonstrukci přízemností a demencí, tentokrát si zgustnul na ušlechtilých kostýmních midcultech." JFL ---- Cože Dumont dělá s žánrem v Quinguinovi? Dekonstruje ho (...) demencí? A jak asi dekonstruoval (...) „ušlechtilé kostýmní midculty" v Ma Loute? Opět (mám-li ještě malou chvíli mluvit tímhle, jak brzy uvidíme, pomýleným, slovníkem...) demencí, která v Ma Loute hraje neméně dominantní roli, možná dominantnější, než v Quinquinovi? Nejde-li o nešťastný přeřek nebo neobratnost, pokud je to opravdu myšleno s naznačeným záměrem, pak jde o hluboký, a hodně neopatrný zářez do toho, co Dumont v současné kinematografii představuje. ___ Podle hodnocení, JFL z Dumontovy tvorby kromě Ma Loute (snad) viděl Quinquina. A Camille Claudelovou, kterou - podle stručné poznámky, kterou u filmu zanechal - nepochopil. (Každý film nemusí sednout každému.) Ale už u něj si mohl všimnout minimálně jedné věci: Dumontova nápadně specifického vztahu k tomu, co nazvu „divností". ___ Dumontova práce, naštěstí, nespočívá v tom, že by jakýkoli žánr dekonstruoval „demencí". Pokud totiž cokoli vůbec „dekonstruuje", pak je to „demence" samotná. A outsiderství, lidskou „divnost" jako takovou. Ale vykašleme se na to divný slovo - dekonstrukce. Většina - nejen filmových krtiků - jím beztak myslí „boření nebo rozebírání", a kontextu, v kterém se uplatnilo jako pojem, si nevšímají. Dumont „demenci", outsiderství, „divnost" lidství především radikálně znejišťuje, netroufám si teď popsat jakými všemi postupy, ale minimálně tím, že je staví přímo před oči diváka. A to takovým způsobem, aby neměl možnost uniknout pohledem; aby byl nucen „divnost lidství" přijmout za svou, potažmo, konfrontovat se se svou vlastní. V každém případě však nepoužívá „demenci" instrumentálně, jako neproblematický nástroj, kterým by s libovolnými žánry prováděl cokoli; dopad na filmové žánry pocházející z toho, co Dumont s filmy dělá, je druhotný. ___ Aby se člověk vyhnul podobnému „přehlédnutí", stačilo málo, podívat se na Dumontův film Lidství z r. 1999, a možná na kterýkoli jiný, veškerá následující Dumontova práce uvedené základní téma neopouští, spíš dále rozvíjí. A Quinquin ani Ma Loute v tomhle ohledu nejsou výjimkou. Touhle optikou se na určitě dá dívat. Což samozřejmě není nic, co by divák musel. Ovšem, jde-li o poučeného diváka, který viděl leccos, píše o tom do filmových časopisů a při tom se mu suverénně podaří popřít to, na čem Dumontovy filmy stojí? „Divností", se Dumontovy filmy pochopitelně nevyčerpávají, je to jejich podloží, půda, ze které s každým dalším snímkem vyrůstá něco, co divák těžko může předvídat. _____ Dumont sám prozrazuje, že inspirací pro tenhle film mu byly „severské" malby vlámských malířů a francouzské němé, ničím nespoutané, grotesky, které si trochu anarchisticky a trochu surreálně utahovaly z buržoazních postaviček. O malém Quinquinovi zase poznamenal, něco, co limituje i prve zíměný postřeh JFL o „dekonstrukci" police procedurals v něm, totiž, že zločin, nebo spíše pátrání po něm, jakožto svého druhu hledání, má pro něho v sobě auru hledajícího člověka... Autor filmu není majitelem pravdy o svém díle, jím vyslovené nemá žádnou univerzální platnost, a navíc si můžeme být jisti, že nám určitě neříká všechno; tak jako každý zajímavý filmový tvůrce, má svými filmy „na mysli" něco, co se do slov nevejde.... ____ „Nikdo nemá představu o tom, co opravdu působí, jak to působí a proč to působí, což je to, co je na umění zajímavé. Každý se snaží, krom jiného, přijít na to, co vlastně sdělit.” (William Forsythe, profesí nikoli filmař, ale choreograf). ____ PS: Disclaimer: Neviděl jsem, a patrně ani nikdy neuvidím, Panství Downtown.

__ Kluge je filmař přesvědčený o tom, že film by měl dělat něco jiného, než „obvykle” dělá. Nebyl jedním z mnoha. Byl to spíše ur-filmař. Něco jako učitel, ale ani to není správný výraz, všech ostatních filmařů kolem, kteří chtěli jít svou cestou. Měl vždy vlastní představu o tom, čím vším by mohl a měl film být. Do čeho všeho by se film měl vlamovat, a zajímalo jej především právě tohle vlamování samotné. Takže jakmile si něco vyzkoušel, zase to s gustem „odhodil” a vrhl se do jiného projektu. Odhozené, ze stolu smetené fragmenty surových, nespoutaných nápadů, představ a vizí po něm sbírali jiní; ti, které jste, dokud jste neviděli aspoň pár filmů od Klugeho, měli za německé filmové anarchisty, zatímco oni ve skutečnosti pouze krotili, obráběli Klugeho ztřeštěné nápady. Přidělovali jim hranice. Byť to byli pouze hranice filmu (což veškeré tohle epigonství činí velmi nenápadným). Bylo to nutné, protože Klugeho nápady přes hranice filmu neustále přetékají, aktivně vyskakují z jeho rámců. A právě tohle, jak jsem mohl poznat na vlastní kůži, dělá z Klugeho snímků něco jako lehké euforické halucinogeny. __ Před pár lety jsem s Klugeho filmy na AVU strávil pár dní. Bylo to, jako bych se ocitl v laboratoři. Záhy, po zhlédnutí prvních pár filmů, jsem si ale přestal být jistý, co je tu objektem zkoumání (kam všude se to Kluge vlastně vlamuje?), nebo spíš, zda-li se pokusy omezují na filmové plátno, jak by divák asi očekával. Nakolik se tu, mimo jiné, experimetuje s mou schopností se na filmy dívat. Tyhle pokusné snímky jsou, jak by nejspíš řekl G. Deleuze, malé stroje, jež si pohrávají s vaší myslí. I když přesnější by bylo říct, že nechávají vaši mysl, aby si hrála. Aby si zkoušela, osvojovala, a začala poznávat svou hravost. V klidu dřímající schopnost, jíž Kluge ve svém rodném jazyce říká Phantasie. Takhle ovšem stroječky Klugeho filmových snímků pracují velmi subverzivně, protože vytvářejí předpoklady pro procitnutí něčeho, co bývá v moderní společnosti soustavně otupováno, líčeno jako pro život krajně nepotřebné, případně rovnou jako neexistující. Náhlé probuzení tedy působí - už jsem to řekl - jako droga. __ Jak Kluge své stroječky na probouzení fantazie v mysli diváka uvádí do chodu? Svou povratnou poetikou. Třeba střihem: neočekávatelné díry, mezery, roztržení, vpády, mezititulky jak v němém filmu, prázdné prostory, které tak docela prázdné nejsou. Nebo nezvykle volnou návazností: scén, záběrů, dějových linek, formálních postupů nebo i žánrů uvnitř jediného snímku. A do třetice, svou vizí reálného: „co je” a „co by mělo být” se odráží jedno v druhém, jejich meze se prostupují, takže na netolerovatelném není nic reálného, a na potřebném nebo krásném nic nereálného jen proto, že „ještě” nejsou, ale mohly by být. Tyhle snímky jsou tvořené tak, že diváka, doslova, fyziologicky stimulují k tomu, aby do „dívání se” opravdu aktivně zapojil tvořivost své mysli: představivost, vlastní schopnost tvořit nebo aspoň dotvářet obrazy a souvislosti mezi nimi, aby jeho mysl zaplňovala filmem-strojem fabrikované mezery. A dopaminy, z úžasu nad tím, čeho všeho je má mysl schopna, vyplouvají na hladinu. __ Závěrem (vyloveno z nespolehlivé paměti): V In Gefahr je postava mladé ženy (to ona může za to, že jsem se odhodlal tuhle dost osobní glosu napsat!), která se sama, dobrovolně, přihlásí ke službě pro komunistickou tajnou bezpečnost. Nikdo ji nemusel ani vydírat, ani přemlouvat. Ona totiž opravdu věří v ideály spravedlivé společnosti. A přesně v duchu těchhle ideálů „špicluje” pro Stasi. Tedy, rozhlíží se kolem sebe, lépe, propadá se do nejrůznějších „tady a teď”, do jejich (ne)spravedlnosti. A o těchto - jejími rozšířenými zorničkami odezíraných - okamžicích sepisuje rozsáhlá literární svědectví. Z čehož úředník, kterému reportuje, padá do mdlob, protože tohle, spravedlnost, přece není tak docela to, o co Stasi jde, i když je to zdánlivě to, o co má takovou péči; a „básnířka" tak pouze, ovšem příliš doslovně a příliš nadšeně, plní zadané úkoly… __ Zasloužila by si pusu, tahle Klugeho postava!

... krásní lidé, kteří mají v krvi, co dělají, a krásná živá hra na cello. Stačí to? Lze obrazy TANCE zachytit v napjaté pavoučí síti bravury? Nebo tu zbývá něco, co před bravurou prchá, uhýbá, sebe skrývá? Všechno, co měla v hlavě těle srdci neobyčejná paní Bausch, když zaříkávala (nejen) své publikum svým, „Tanzt sonst sind wir verloren”. Pohříchu patřím k nerozumným, kteří se domnívají, že současný TANEC, tedy TANEC, který se vytrhl z předem daného,TANEC, který ukazuje, objevuje tělo, které myslí pohybem — dosti neobratný pokus vyjádřit neodbytný pocit, že to TANČÍCÍ tělo něco ví, něco, co jsem si nemohl přečíst v žádné knížce, i kyž jsem jich četl dost — že zkrátka tenhle tanec v sobě něco má. Co? Zajímavá otázka, ale položme ji lepším FILMŮM O TANCI /namátkou Vollmond Piny Basuch, Enter Achilles, Strange Fish, Dreams of Monochrome Men, Cost of Living (vše DV8), dokonalý dokument Vers Mathilde od Caire Denis, nebo Blush (Wim Vandekeybus a Ultima Vez), a tak dále, a tak podobně./. __ Skutečný problém se záznamem toho, co se děje v La Casa Blů - podniku, který byl vždy až příliš „in”, na to, aby se v něm našinec necítil tak trochu „out” - když je tam Zavřeno, ovšem dle mého nespočívá jen v bezešvém způsobu nasnímání, ale v otázce, nakolik se filmaři měli čeho zachytit, o co zadrhnout, co uchvátit, a nakolik je to, co filmaři snímali, již samo útěšně vyhlazené, pěkné a ladné, a naopak není dostatečně odvážné, dostatečně něvěří ve schopnosti těla v pohybu, aby jej nechalo bez držení padat do nepředvídatelných prostorů - špinavých, nejasných, nebezpečných nebo třeba prozářených jasem...? ___ PS: Doporučení: Chcete-li nahlédnoutt, jak to vypadá, když je tak trochu „totéž" pojato na ostří nože, najděte si libovolnou ukázku ze zfilmovaného představení DV8, s názvem Enter Achilles.

Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___

Vlastně jsem chtěl jen nesměle nakouknout, bez nějakýho zvláštního očekávání, a po prvních dvou dílech musím říct, že je to zatraceně dobrý. Baví mě rychlost, nebo spíš pomalost, rytmus, kterým to odsejpá, a který dokonale souzní s mým vlastním momentálním tepem. Tahle rezonance, i když je osobní, je hodně hypnotická. Baví mě (aspoň prozatímní) neokázalost a nevtíravost, civilnost, se kterou se to temnější zpřítomňuje. Baví mě, že ty tváře nejsou vykřičený, a že i ony a způsob, kterým se prezentují postavy, tu civilnost potvrzují. Baví mě, jak je to všechno malý, komorní, pár ulic, pár tváří, divočina za městem. Jsem zvědavý, co všechno z toho vyleze. A potěšilo mě, že mají odvahuj znovu sáhnout do podobných vod jako v první řadě, a ani mě nenapadlo se bát toho, že by si na tom vylámali zuby…

Prázdniny v Provence jsou plnokrevný filmový zombie, který má v sobě víc života, než český divák, který je, jak přesně říká kamarád niethustra, největší slabinou českého filmu. Prázdniny jsou nekorektní film, ze kterýho se vytratil příběh. Což vás vytáčí. Dobře vám tak. Prázdniny chtěly být nechutné, chtěly znechutit. Fyzické vztahy ošetřit jako chtíč, tok tělesných šťáv bez citu. /A ne víc než naznačit jedno sblížení, nebo jeho (ne)možnost./ Chtěly sebrat slovům smysl. Vínu chuť. Hulení jeho high. Provenci jejího Cézanna. A sterilním výchovným komediím s příběhem a cool hláškami, neškodným zahulením a roštěnkami a romancemi (nebo aspoň hygienickým sexem) ukázat, kde všude se pokrytecky zastavují, aby nepohoršily, protože chtějí jen: vydělat. Prázdniny jsou film o hudební kapele, která nehraje, jen to za trest předstírá, prostituuje se na zahradní párty v kostýmech z některýho z minulých století - takže dělá zhruba to, co Krajčo a jeho kapela, kteří to dělají pro prachy.. Prázdniny se vysmívají potřebě morálky, kterou bychom rádi rozředili licoměrnost a s ní se bratřící konzum, které nám už dávno připadají normální, a s morálkou (nějak) slučitelný. Potřebě morálky, za kterou chceme taky zakrýt mizerný vkus. — V Prázdninách v Provence se nic neděje. A to je zatraceně dobře. Právě o to, co se úplně nahý uděje v onom nic, přece jde.

Žijí mezi námi. A naslouchají tomu, co v duchu říkáme, docela potichu, sami sobě. Kolikrát jsem si vzpomněl na letmý dotek na rameni někoho, kdo se cítí sám, kdo na sebe bere všechnu tíhu světa, nebo aspoň neporovnatelně víc, než dokáže unést, dotek plný porozumění a přijetí, který část té přílišné tíhy v tom správném čase dokáže z těch ramenou sejmout. Kolikrát jsem ten dotek sám pocítil? Film, který říká věci, které jen tak nějaký film nedokáže. Ukazuje, nebo spíš dokazuje, že existují; a že jinak, bez nich, by to ani nešlo. Zkuste se ohlédnout, až jednou nebudete vědět, kudy kam, až už budete beznadějně unavení z toho, jak moc se snažíte najít cestu ven… (psáno v den, kdy jeden z těch mála, kterého jsem viděl na vlastní oči, odešel někam, odkud na nás uvidí ještě lépe…).