Utrpení Panny orleánské

Viděl jsem jednu z původních kopií bez zvuku s vyleptanými titulky. První Dreyerovi bohužel shořela, ale měl natočeno tolik materiálu, že bez problémů sestřihal další. Tato verze se našla až v osmdesátých letech, jak psal Matty, ale není to originál, jak si myslí. Do té doby vznikaly kratší verze z nalezených částí dalších kopií. Utrpení Panny orleánské je velmi působivé, a to nejen kvůli bravurní mimice Marie Falconetti. Tento film je důkazem, že obraz (v tomto případě mimika herců) může říct víc než tisíc slov. Pro mě to je nejpůsobivější němý film bez hudebního doprovodu, jaký jsem kdy viděl. Pochybuji, že by mě nějaký jiný němý film takto dokázal zaujmout jen obrazem. (04.01.2009)

Jeden z vrcholov nemého filmu s pre mňa milou historickou tématikou a geniálnou hudbou, ktorá veľkou mierou prehĺbila už i tak veľký sugestívny zážitok. Samozrejme, nemôžem zabudnúť ani na herecký výkon M. Falconetti, ktorej stvárnenie panny Orleánskej patrí k tým najlepším aké som doposiaľ videl. Škoda, že sa nezachoval pôvodný originál snímku. 85/100 (08.05.2016)

Jeden z nejlepších němých filmů vůbec... Geniální zpracování slavného příběhu o Johance z Arcu, které nenašlo a zřejmě ani nenajde přiměřeného následovníka... Luc Besson se se svou Johankou z Arku tomuto opusu ani nepřiblížil a ani Robert Bresson s Procesem Jany z Arcu, která je způsobem vyprávění podobná, nedosahuje kvalit Dreyerova veledíla. Minimalisticky pojaté dekorace jsou doplňovány bohatou škálou výrazových prostředků a zejména neuvěřitelný výkon Marie Falconetti v roli Johanky bere dech... Dreyer zdůrazňoval kde mohl kontrastní rozdíl mezi prostou zbožnou dívkou a ďábleskými kněžími, kteří pro samou nenávist a nepřekonatelnou ortodoxii ženou hlavní hrdinku až na hranici. Film již v době svého vzniku čelil mnohým cenzurním zásahům a brzy dokonce shořel originální negativ filmu. Dlouhou dobu byl film znám jen z poničených kopií. Ještě že byla nalezena poměrně zachovalá kopie, kterou dnes v doprovodu skvělé hudby Richarda Einhorna můžeme sledovat se zatajeným dechem. (25.07.2006)

Johanku jsem si představovala odhodlanou, vzdorující, bojující do poslední chvíle za svou víru a přesvedčení. I přes jiné zobrazení charakteru hrdinky, na mě film udělat velmi silný první dojem. Renée Falconetti obklopená muži a jejich otázkami, které nemají podstatu. Slzy stékající po tváři, vyplavují nepochopení, křivdu, bezmoc, každá vráska je zářezem zrady, která na ní byla páchána. Nakonec jí v srdci zůstal jen ten, v kterého věřila. Odmítla náruč církve a raději zůstala sama s bohem. Ještě že film je němý, slyšet zvěrstva které si mezi sebou muži šeptají, puklo by mi fimové srdce. (14.01.2011)

Nemám rád pořekadlo "méně je někdy více". Podle mě dost často zakrývá neschopnost umělců ponořit se hlouběji; zkrátka více je více a méně je méně! Tak takhle já mám v tom světě jasno, když se náhle objeví Carl Dreyer a ukáže mi film, ve kterém není nic jiného než dvě místnosti, jeden kůl a spousta tváří. A najednou je mi jasné, že to, jak mě svým filmem totálně dostal, by se mu určitě nepovedlo, kdyby to byl výpravný velkofilm se spoustou hereckých hvězd a akčních scén... A ano, krucinál, méně je někdy více! (11.01.2011)