Kristus se zastavil v Eboli

Silná adaptace literárního díla, která bez násilných aktualizací přináší obraz neutěšených vztahů v prostředí izolovaného městečka a na lokální mikroúrovni spolehlivě symbolizuje patologii celé společnosti. Minimalistický příběh, u něhož divák žasne, jakými že to skromnými prostředky dokázali tvůrci udržet jeho pozornost. S Volontém to ale šlo s velkým přehledem. Leviho a Rosiho nelichotivé poohlédnutí za dějinami vlastního národa i lidstva. (20.12.2014)

Snímek vyniká natolik silnou, často až magickou atmosférou, až jsem párkrát nabyl dojem sledování filmu, v němž se pomalu vyprávěný a rozehraný obsah putování a procitání v neznámém prostředí mohl klidně stávat pro diváka až nepodstatným a stačilo nechat se vést oným kouzlem okamžiku a vnímáním tajuplné osudovosti, podtržené ústředním hudebním motivem. Tenhle pocit se mi ukázal zčásti jako pozitivní, protože atmosféra, jakou Francesco Rosi na vrcholu tvůrčích sil dokázal vytvořit, mě opět často uhranovala. Na druhou stranu od Rosiho mě mnohem víc nadchly předchozí Ctihodné mrtvoly (1976) a následující Tři bratři (1981). První je napínavý krimi thriller, druhé emotivní rodinné drama a oba filmy s hodně podobným stylem i atmosférou trvají cca 2 hodiny. Před chvilkou dosledovaný Rosiho film Kristus se zastavil v Eboli nejenže nabízel pro mě vcelku méně podnětný a atraktivní obsah, ale hlavně v plné režisérské verzi trval přes 3 a půl hodiny! A žel, ač Rosi onu atmosféru na hraně meditativního rozjímání vážně umí, samotná atmosféra spolu s kamerou a dobovým prostředím mě časem během tak vražedné stopáže (zvláště v poslední třetině) přestávala uspokojovat. Ne, žeby nedošlo i během minimálního děje kolem pobytu v italské vesnici, včetně malířových návštěv úřadů, k jistému konfliktu, ale pokud se tak stalo, buď mi zpracované téma připadalo příliš intelektuální nebo v opačném případě (např. k závěru více probíraný fašismus v Itálii) podané s podobně akademicky chladním odstupem na to, abych z filmu pocítil osobní zásah. [65%] (09.02.2024)

Italské drama podle knižní předlohy situované do roku 1936 do chudé vesnice v jižní Itálii, kam je z politických důvodů poslán turínský lékař Carlo Levi. Snímek se nenatáčel v městě Eboli, jak by se mohlo zdát, nýbrž ve starobylé osadě Craco, ležící v nehostinné a opuštěné oblasti mezi Potenzou a Materou. Do hlavní role lékaře, jenž nepodporoval Duceho režim, byl obsazen vynikající italský herec G. M. Volonté, jehož výkon byl jako vždy ozdobou snímku. Volontého postava, zpočátku přijímána v městečku místními obyvateli s rozpaky, aby si postupně získala širokou u oblibu tamějších zemědělců, se poněkud vyjímala jeho tradičnímu hereckému repetoráru, neboť se vyznačovala velmi klidnou povahou, prokazující úctu k prostým občanům a mající v hlavě spoustu moudrých myšlenek. Snímek se především zabývá životem na chudém venkově v Lukánii, společenskou situací v předvečer africké expanze a národní celistvostí, jenž byla pevná pouze na oko. Vždyť jediný fašista ve snímku byl místní starosta, obyčejní rolníci v úspěch Musolliniho politiky nevěřili a jak bylo ve snímku několikrát zdůrazněno, za své hlavní město pokládali Neapol, potažmo New York (cíl italských emigrantů), a nikoli Řím, odkud k nim údajně nikdy nic dobrého nepřišlo a jenž byl nekonečně vzdálen. Velmi působivé a umělecky náročné drama Francesca Rosiho (narozeného v Neapoli) je natočeno v pomalém tempu, avšak atmosféra nesourodé předválečné Itálie, tedy konkrétně k válce apatické její jižní části, je zachycena velmi dobře a nic na tom nezměnil ani Duceho vítězoslavný projev k příležitosti dobytí Addis Abeby. (19.04.2016)

Tak tohle mě naprosto dostalo. Je to takové italské slow cinema s tím faktem, že v Itálii čisté slow cinema už z podstaty věci nikdy vzniknout nemůže, ale zíral jsem, jak se z toho nakonec vyklubal až překvapivě komplexní obraz italské vesnice poloviny 30.let, ve kterém chybí jen to, co mě nenapadá. Dost by mě zajímala "oficiální" čtyřhodinová verze, jestli by vše rozpracovala ještě detailněji nebo v sobě naopak měla něco navíc, ale i tak ta dvě a půl hodiny dlouhá skvěle funguje. Zdánlivě je to film naprosto o ničem s banálním dějem, ale je to založené na vnímání point mezi řádky, drobných nuancí a na důležitost vyprávění obrazem, který je pro pochopení celku důležitý jako veškeré dialogy. Nemá to v sobě žádné těžko dešifrovatelné myšlenky, je to hlavně obraz doby a vesnice v ní, ale nabízí toho tolik, že jsem dokázal vnímat a procítit naprosto vše, co zažíval Carlo Levi. A schopnost procítit to je asi ze všeho nejdůležitější, protože v tom je skryté kouzlo tohohle výjimečného díla, které jde podprahově do hloubky a jako jedno z mála italských politických děl neagituje. Je sice jasné, na čí straně tvůrci stojí (a za mě je to ta správnější, když už bych musel vybírat...), ale vše jen pozorují, nic do toho nevtalčují a prostě jen vykreslují realitu. Jakoby jen zapnuli někde na vesnici kameru a prostě natáčeli. Tak důmyslné to sice není, to by bylo naprosto nedivácké a složité na realizaci, ale snad se chápeme. Mám hodně rád tenhle pomalý poetický styl plný hlubokých detailů, ale mám ho o to radši, když mě dokáže nadchnout i neskutečně pohlcující atmosférou, kterou bych nejvíc přirovnal k Tannerově filmu V bílém městě. Prostě (do jisté míry) osamocené žití v jednom městě, které, stejně jako hlavní postava, jen pozorujeme - akorát interagovat s ním může jen hlavní postava. Krásně se mi to trefilo do vkusu a když už jsem si říkal, že závěru chybí něco silnějšího, po čem bych si řekl "wow", tak to sice úplně nepřišlo, ale poslední scéna mě dojala podobně jako kdysi Každý hledá své místo na slunci a stejně jako u tohohle u nás neznámého argentinského filmu nevím přesně, proč. Prostě se mi to nějak vrylo pod kůži a procítil jsem to víc, než jsem si celou dobu myslel. Takže ten plný počet rád dám. Slabých 5* (22.11.2023)

Přibližování starých, údajně zlatých časů není nikdy dost. Rubem těchto nevyvážených tvrzení jsou skutečnost a na ni navázaná fakta. Sonda do mikrokosmu ospalého maloměsta (ve filmu navíc charakterizovaného jako vesnice) je výmluvná. Víc než zdánlivá rozvleklost, kterou se film vyznačuje, se tu uplatňuje schopnost pronikavé mikrosondy do světa, v němž žijí dva lékaři, učitel a sebevědomý, značně omezený starosta v jedné osobě, místo, kde lišky a osli opravdu dávají dobrou noc, a proti tomu intelektuál (historická osobnost) strádající jak pro své názory, tak pro svůj původ. Závěry, které jsou pro ty, jimž není tajemstvím klasická evropská literatura z přelomu minulého a předminulého století, předem jasné. Nejde přitom o klišé: pověrčivost jedněch i druhých naráží na moderní vzdělanost nedobrovolného téměřrekreanta a ústí v praktických věcech, kterými jsou v tomto případě nemocní, neschopní platit vysoké taxy místním lékařům, postupně mění situaci. Když postrk končí a Levi se vrací do světa, vyprovází ho celé městečko; slzy, které se lesknou v očích mnoha jeho obyvatel, jsou výrazem zoufalství nad realitou, která je čeká a údělem, který je nemine. Staré zlaté časy tak přesvědčivě přibližované zdánlivě rozvleklým filmem, ztrácejí lesk. Z filmu o odvrácené straně režimu a možného zlatého věku Vám v paměti zůstanou opět jedinečný Gian Maria Volonte, režisér a scénárista Rossi a jeho blízký spolupracovník Toni Guerra. A s nimi poznání, že staré zlaté časy byly pro většinu z nás opakem toho, co a čím chtěly být. A a s nimi také opravdu nevšední umělecký zážitek. (16.04.2015)