Rok diabla
Year of the Devil
Režie:
Petr ZelenkaScénář:
Petr ZelenkaKamera:
Miro GáborHrají:
Jaromír Nohavica, František Černý, Jan Prent, Václav Glazar, Jan Tříska, Jan P. Muchow, Jan Hřebejk, Saša Gedeon, David Černý, Karel Plíhal, Jaz Coleman (více)Obsahy(1)
Petr Zelenka – tvůrce úspěšných Knoflíkářů z roku 1997 – se jako scenárista podílel na Ondříčkových Samotářích a poté jako scenárista a režisér vytvořil celovečerní film Rok ďábla. Zelenka netradičním způsobem vypráví příběh Jaromíra Nohavici a skupiny Čechomor, přičemž dokumentaristicky nahlíží do období, kdy se tento písničkář léčil ze závislosti na alkoholu. Jako Nohavicův „anděl strážný“ se v tomto snímku představuje hudebník Karel Plíhal. S myšlenkou natočit film s J. Nohavicou a Čechomorem v hlavních rolích přišel Zelenka v létě roku 2000, kdy spolu tito hudebníci hráli na krátké koncertní šňůře. Zelenkův film je navíc obohacen rozhovory nejen se zmíněnými aktéry, ale i s dalšími zajímavými postavami, jimiž jsou bezesporu hudebník Jaz Coleman a holandský dokumentarista Jan Holman (Jan Prent), který by chtěl Nohavicu přistihnout ve chvíli, kdy začne znovu pít. Zručný mystifikátor Zelenka má ve svém filmu také scény se surrealistickým, mystickým – ba až s nadpřirozeným vyzněním. Natáčení filmu proběhlo v květnu a červnu 2001 na různých místech republiky, filmový štáb natáčel vedle hraných scén i koncerty Nohavici a Čechomoru, které jsou důležitou součástí děje. „Je to film o tom, jak elegantně odejít ze světa. Nebo je to film o přátelství, či o tom, jak jsou čtyři muzikanti svědky zázraku. Může být také o tom, jak vám mohou ti, které potkáte, změnit život,“ řekl o svém filmu scenárista a režisér Petr Zelenka. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (395)
V podstate vydarený pokus o hudobný experiment v českých tradičných vodách istoty diváckeho záujmu. Zelenka síce nemá úplne jasno v tom, čo chce presne povedať, ani ako to najvhodnejšie podať. Je istejší v podaní jednotlivých scén ako koherentného celku, lenže má tu jednu výhodu v podobe barličky hudobných vystúpení Čechomoru a Jarka Nohavici. Nakoniec je to ale len milá česká tragikomedie. Aj keď s diablom v tele. ()
Hudební film, který je současně plnokrevným příběhem, v němž téměř nelze rozeznat realitu a fikci, je v případě zdaru vždy mimořádným zážitkem. Většina hlavních aktérů hraje sebe sama a stává se tak dalším nepřehlédnutelným přínosem. Prolnutí Čechomoru a nohavicovského fenoménu (v Nohavicovi máme skutečného trubadúra naší doby, byť lásky a milostných věcí se dotýká ve své dosavadní tvorbě spíše výjimečně) je ohromným zážitkem samo o sobě. Zaujme ale i třetí velikán této části tzv. nonartificiální hudby Karel Plíhal. Jeho mlčení v televizním studiu je vskutku výmluvné. A výmluvný je i sám film. Zřejmě pro hodně lidí. ()
Spontánní exploze absurdních nápadů různorodé kvality, která dokáže udržet pozornost právě tím, že vzhledem k nahodile působícímu rozvíjení zápletky (založené na vymýšlení bizarních zdůvodnění pro reálné události) netušíte, co přijde dál, ne kvůli soustředěnému rozvíjení několika vůdčích motivů/jednoho tématu. Pro tuhle anything goes poetiku ani moc nefungují ony krasosmutné momenty, které by z toho jinak mohly udělat víc než chytrou kuriozitu. 75% Zajímavé komentáře: Jossie, belldandy, Damiel, pjotr76 ()
Musel jsem přijet do Drážďan v roce 2024, abych se podíval na český film z roku 2002 :-D Dává to smysl a asi tomu tak mělo být. Celý zážitek byl umocněn, že jsem Rok ďábla mohl vidět v malém kině v bývalé továrně čili ukázka projektu, jaký známe u nás například v Ostravě nebo Zlíně. Potěšilo mě, že se v tomto kině jednou měsíčně konají tzv. české filmové středy, v rámci nichž se promítají naše snímky. Já jsem měl štěstí právě na Rok ďábla. Uvědomil jsem si, že jsem od Petra Zelenky neviděl jen ty jeho dva hudební polo/pseudo dokumenty. Němečtí diváci se hlasitě smáli a já s nimi. Přitom zachycení místy až absurdního humoru lze stěží přeložit. Chytlavé Nohavicovy písničky zase naopak překlad ani nepotřebují. Přiznám se, že moc neznám tvorbu ani osobnost Karla Plíhala. Kdybych měl hodnotit na základě tohoto filmu, považoval bych jej za velmi podivného člověka. Nedokážu však posoudit, co všechno v souvislosti s ním byla fikce a co realita - mimochodem německé kolegyni jsem potvrdil, že Plíhal stále žije, samovznícení i pohřeb byly fikcí. ()
Polohraný dokumentárny film o pôsobený Jaromíra Nohavicu so skupinou Čechomor. Dokument je v celku zaujímavý, ukazuje nám charakter postavy dovtedy skôr záhadného Nohavicu, len hodina a pol je celkom značná doba, navyše film sa miestami vlečie priam slimačím tempom, čím efekt pôsobí dvojnásobnou dĺžkou. Tiež som nepostrehol žiadne hlášky o ktorých sa tu mnohí zmieňujú, neprišlo mi to tiež obzvlášť vtipné a občas až neskutočné, hlavne scény mlčania s holandským dokumentaristom a s Karlom Plíhalom, ktorý sa v závere filmu nepochopiteľné vyparí či rozpadne na miniatúrne častice. Nejako mi tiež nejde do hlavy aj vysoký počet Českých levov a tiež aj ďalšie nominácie (výprava, kostýmy - nechápem) hlavne keď sa v podstate nejedná o nijak výnimočný vysokorozpočtový film. Pôsobivý dokument i keď aspoň z mojej strany tiež aj precenený. ()
Galerie (10)
Zajímavosti (16)
- Filmová protialkoholní léčebna se nachází na zámku v Lysé nad Labem, nyní domov důchodců. Záběry z koncertu se natáčely na hradu Rábí. Filmování probíhalo také ve Strážnici. (M.B)
- Na otázku, jestli během natáčení prožil něco nepříjemného, Jaromír Nohavica odpověděl: "Hned první den! Hned od začátku to byla těžká pruda, po několika minutách jsem si říkal, kam jsem to vlezl, sem nepatřím, to bude strašné. No a bylo, co si budeme povídat... Ale konkrétně - bylo tam pár chvil, které mi byly fyzicky nepříjemné. Ještě před samotným natáčením mi dělali maskovací zkoušky, jestli má tvář unese úpravy do časů, kdy jsem byl, řekl bych, odvážnější ve svém vztahu k alkoholu a kdy to na tom obličeji bylo vidět. Začali mi přilepovat vousy, natahovat vlasy, dělali mi pod očima kruhy, nadouvali mi tvář vatou, takové ty věci, které se běžně stávaly, když se večer vypilo půl litru rumu a druhý den to samo naskočilo. A potom jsem tu polovinu tváře zahlédl v zrcadle a mně se v té chvíli vrátily deprese těch devadesátých let. Dokonce to bylo tak hrůzné, že mě napadl verš 'Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí' a řekl jsem si 'Ty vole, to je dobrý verš, to až tě tady domaskují, tak tak napíšeš písničku.' A hned mi došlo, že už jsem ji napsal, tak to bylo sugestivní. To jsou chvíle, kdy si člověk sahá do nebe, ale naštěstí říkám, když je kolem štáb, 'O nic nejde'." (NIRO)
- Jaromír Nohavica se opravdu léčil z alkoholismu v devadesátých letech. (galba)
Reklama