Inspirace

Skleněná poezie. Nic víc nečekejte. Poezii celkem zvládám, sklo a Karla Zemana miluju. Takže hodnotím vysoko a důvodem je také to, že film je unikum právě pro výběr materiálu. Nikdo jiný na světě prý nepoužil sklo pro animaci. Zkusím to vypátrat. A ten krásný mladík za mokrým sklem je skutečně Karel Zeman...tedy mladík, bylo mu už 39, když se narodil 1910. Ale vypadá na dvacet. Také chci zmínit, že snímek vznikl ve Státní sklářské škole v Železném Brodě. (16.11.2012)

Inspiračních zdrojů je hafo, podobně jako názorů na tohle Zemanovo dílo. Když vás někdo či něco osloví, je to perfektní. Zeman takovou múzu měl a ta ho dokopala do nesmrtelný sféry animátorů. I já mám svou inspiraci, znám ten pocit, jinak bych tohle nepsal. A kdybych měl definovat tu Karlovu, řeknu, že je neuvěřitelně precizní a v každém úhlu pohledu dokonalá. Škoda ho! (05.12.2009)

Slovy Maurice Maeterlincka: „Proč by to, co jsme zapomněli, nebylo právě tak důležité jako to, na co si vzpomínáme? Jaký je to zákon, který uchovává nebo vylučuje naše vzpomínky? Proč jedna umírá, zatímco přetrvává druhá, jež neměla větší ceny? Jaký má vliv mrtvá vzpomínka na náš život? Není to ona, co nás v jistých chvílích přiměje učinit některá rozhodnutí, vykonat skutky, jichž nechápeme, jež nás matou, jež nám připadají cizí? Není-li to jedna z velkých neznámých našeho osudu?“ (07.01.2016)

Tentokrát vynikající vizuální stránka, která plně vyvažuje alespoň mně nesympatický námět o tom, jak kapky deště inspirují k milostnému dopisu. Docela dobré, trochu surrealistické, trochu reklama na um českých sklářů. Neočekával jsem od toho mnoho, ale asi právě proto mi to přišlo docela zajímavé a kvalitní. (10.09.2009)

Musím filmu odpustit, že byl patrně reklamou na skleněné výrobky, jejichž prodej zřejmě stagnoval (kdo by také po válce investoval do skla), a propagací národního sebeuvědomění. Musím mu odpustit i to, že proces inspirace skláře, tedy rámcový příběh, je banální a schematický. Zakázka soudruhů byla patrně jasná ... Pamatuji si jen vlastní příběh odehrávající se v jiskřivé kapce, kde se Zemanovi podařilo vytvořit svět sám pro sebe, svět skrytý právě před onou propagandou, banalitou a schematičností, která ho obklopuje ve filmu i mimo něj. Překrásná hra barevných světel, sudkovských stínů a oné křehké pomíjivosti je naopak zářivým únikem před tím, čím se film patrně měl stát. (09.07.2014)